Škola hrou aneb Vyzkoušej si sám

Protože vám chceme postupně představit česká vědeckotechnická centra pro všechny generace, tentokrát jsem se rozjel do Liberce. Libereckou iQLANDIí mě provedla Jana Pivoňková, obchodní a marketingová manažerka centra. Za hodinu a půl se to prý dá stihnout, když jde víc o prohlídku než o hraní. A měla pravdu. S páčkami a čudlíky exponátů jsem si hrál jen lehce a zdaleka ne se všemi. Už proto, že u řady z nich byly hloučky mladších návštěvníků, kterým jsem se do jejich bádání nechtěl plést.

Ale musím říct, že mě často ochotně zvali, ať si jdu exponát prohlédnout s nimi, že mě k tomu na chvíli pustí. Třeba v pavilonu Člověk nebo na lávce, kde si člověk vyzkouší vlastní stabilitu, protože s ním pěkně houpe a zdá se, že utíká pod nohama.

Na kosmonautickém trenažéru byl opravdu nával. Stejně nevím, jestli bych měl odvahu létat v té kopuli sem tam, a to třeba i nohama vzhůru. Mohl jsem se zapojit i do nějaké stolní hry. Ale bál jsem se, že od těch páťáků dostanu po šestém tahu mat a s řadou z nich bych to asi projel i ve hře zvané tak krásně – dáma. A tak bych mohl popisovat jednu expozici za druhou. Snad jen ve dvou byla trochu jiná atmosféra.

Především v planetáriu, kde sotva jsme se s mojí průvodkyní posadili doprostřed předposlední řady a ona mi poradila, jak upravit sedačku víc naležato, abych si nevykroutil krk při sledování projekce nad námi, se zhaslo. Trochu jsem zavzpomínal na mladá léta. Nejen na pubescentní chvilky v setmělém sále někde hodně vzadu, ale i na sledování Gagarina v kosmické lodi a poté i Američanů kráčejících tak zvláštně v měsíčním prachu.

Neobvykle odvážná pak byla část centra nazvaná Sexmisie – tam byl také hlouček. Čtyři dívky tak kolem patnáctého roku svého mládí pozorovaly stůl, kde se pod sklem pohybovaly zvětšené modely spermií. Dívenky slušně pozdravily, když přišli dva dospělí, a kupodivu se nezačaly chichotat či pýřit a neutekly, jakkoli jsem ve věku, který sám zřejmě odpovídá takřka přesně součtu těch čtyř jejich. Možná právě proto.

Přesto jsem se paní Pivoňkové zeptal, zda s touto částí centra nemají trochu problémy. Třeba když tam zavítá poněkud konzervativnější pedagogický doprovod se svými žáky nebo rodiče na nedělní procházce se dvěma dcerami, které šest dní chodí v džínové minisukni a pomačkaném vytahaném tričku, zatímco sedmý den v bílých šatičkách dlouhých až pod kolena.

„Vím, že některé věci, které tady děti mohou zhlédnout či si přečíst, jinde možná ještě neviděly,“ vysvětluje manažerka. „Ale všechno jsme před otevřením konzultovali s renomovanými psychology a sexuology. A pokud si učitelé či rodiče nepřejí tuto část centra s dětmi navštívit, nikdo je samozřejmě k tomu nenutí. Určitě je podle nás lepší, když se o tomto tématu děti dozví v pravý čas a hlavně pravdu od odborníků, než aby si dopisovaly s jakýmsi hodným strýčkem na internetových sociálních sítích.“

Snad za trest za vyslovení poněkud dotěrné a pochybovačné otázky jsem pak musel vystoupat po točitém chodníčku až na střechu centra. Ovšem ukázalo se, že to není trest. Spíš, jak se říká, třešnička na dortu. Terasa s nádherným a bezpečným výhledem na město Liberec a špičatou věž na Ještědu. K tomu pár pohodlných laviček a pak – velké dřevěné otáčecí piškvorky na stojanu a kousek vedle podobný stojan se hrou, které se říkalo námořní bitva nebo jen prostě lodě a po vyslovení patřičných souřadnic se hlásilo „voda“ nebo „zásah“. Sem prý hodně chodí i prarodiče s dětmi. Někteří si proto koupili permanentku, protože vnoučata žebroní o návštěvu snad každý druhý den.

„V sobotu navečer děláme prohlídky zákulisí našeho centra,“ pokračuje moje průvodkyně. „Vedeme zájemce po strojovnách a dalších místech, která nejsou normálně přístupná. I to patří k pochopení, jak co funguje. Když někoho z návštěvníků v našem centru něco opravdu zaujme a chce se dozvědět víc, může se na daném místě zastavit u jednoho z řady informačních kiosků a tam si podrobnější informace vyhledat, včetně odkazů na další zdroje. To je pro ty děti, které považujeme za skutečně hloubavé.“

A jestli to dětští návštěvníci využívají? Prý hodně záleží na tom, jak s nimi pracují jejich pedagogové. „Ti, s nimiž si nejvíce rozumíme, rozdají dětem námi připravené pracovní listy a nechají je to vyplnit. Pokud si s tím žáci nevědí rady, vrátí se ke vzpomínce a poznání z našeho centra ve škole a učitelé jim s tím pomůžou. To je ideální situace, podle našeho odhadu jde asi tak o necelou polovinu učitelů, kteří k nám se svými žáky přijdou. Ostatní sem děti vypustí a jdou si do naší restauračky na kávu. Klidně to můžete napsat do článku. Ti, kteří čtou TECH EDU, jsou určitě v té první polovině,“ loučí se se mnou úsměvem moje příjemná průvodkyně. A já jsem se patřičně naladěn odebral za ředitelem centra Pavlem Coufalem, abych se o místní technické chloubě dozvěděl ještě víc.