Poučky udusí každou jiskřičku zájmu

Obavy žáků a studentů z matematiky rostou a sílí snaha vytěsnit ji ze seznamu maturitních předmětů. Většina našich maturantů má také problém s vytvořením smysluplného textu a nedokáže se souvisle vyjádřit. Nad příčinami tohoto neblahého trendu, neznalostí principů a proměnlivostí oborové struktury jsme se zamýšleli s absolventem ČVUT, úspěšným podnikatelem a otcem tří dětí Petrem Smržem.

Taky patříte mezi rozhořčené rodiče, kteří se ptají, co vlastně jejich potomky v té škole dneska učí?

Mezi takové nepatřím.

A učíte se se svými dětmi?

Občas. A právě proto bych si nedovolil učitele šmahem kritizovat. Jen někdy přemýšlím, proč mé děti některé předměty baví, jiné ne a jak v nich vzbudit o ně zájem.

A na co jste přišel?

Příčin je samozřejmě víc, ale hlavní spatřuji v rigidním vzdělávacím systému, který jen velmi pomalu reaguje na rychle se měnící realitu, a v absenci vize. Současný školský systém poskytuje podle mne málo prostoru inovativním pedagogům, aby mohli bez zbytečných formálních omezení vést výuku projektově, tedy stavěli na dosavadních znalostech žáků. Místo toho se velmi často postupuje deduktivně: žáci se nejprve mají nabiflovat vzorečky a poučky a až poté je aplikovat při řešení úloh. Když matematiku převedu nejprve na vzorečky, tak baví nanejvýš pár nadšených jedinců, které bude bavit vždycky. Děti se však potřebují také přesvědčit, že matematika je praktická disciplína pro život, schopná popsat veškeré přírodní procesy i řadu společenských jevů.

Za našich školních let se kognitivní systém osvědčil a nikdo tehdy neprotestoval proti matematice jako maturitnímu předmětu…

Nemyslím, že by bylo účelné replikovat všechny naše studijní zkušenosti bez ohledu na jejich efektivitu a dobový kontext. Tenkrát jsme se mohli buď učit, nebo si jít zaběhat či se dívat na některý ze dvou televizních programů. V současné době se mladá generace pohybuje víc ve virtuálním než reálném světě, který je pro ni komfortnější a méně stresující. Proto je nesmírně těžké ji motivovat k učení dvě stě let praktikovanými metodami.

Zapomeň, co víš, ve škole tě to naučíme správně

Přece jen se musí čas od času do reality vracet. Nepředstavuje pro ně virtuální svět víc nevýhod než výhod?

Nad tím bych nemudroval. Každopádně ve virtuálním světě děti generují nápady, a tudíž je může myšlenkově obohatit. Praktickou stránku tvorby by pak měli studentům přiblížit erudovaní pedagogové s teoretickou výbavou a znalostí detailů.

Jaké faktory byste vzal v potaz a jak byste konstruoval systém výuky?

Informace máme v současné době volně a převážně bezplatně dostupné na internetu. Děti si je dokáží snadno vygooglovat samy a dospělí, ať už škola nebo rodiče, by jim měli pomoct pochopit principy fungování okolního světa. Čím jsou totiž procesy automatizovanější, tím je chápání principů složitější, ale i důležitější. Tristních příkladů nepochopení máme kolem sebe plno. Například když bankovní poradce při vyřizování žádosti o hypotéku na dům naťuká pár čísel do notebooku a zeptáte se ho, jak došel k výsledku, není vám schopen odpovědět.

Napadají vás nějaké příklady vhodných didaktických postupů ve výuce matematiky na základním stupni?

Místo šprtání vzorečků bych dětem navrhl, abychom si postavili třeba domeček o obdélníkovém půdorysu. Abychom si mohli narýsovat plánek, potřebujeme k tomu znát pár základních matematických vzorců. Kolik budeme potřebovat stavebního materiálu? Jak se to vypočítá? Tak postupně odstraním averzi k teorii, která děti nebaví a za niž dostávají špatné známky. Právě tady hraje nezastupitelnou roli učitel jako motivátor a psycholog. Přitom vůbec nemusí být excelentním matematikem.

Krásným příkladem zpřístupnění tak složité vědy, jako je astrofyzika, široké veřejnosti je televizní seriál Okna vesmíru dokořán Jiřího Grygara. Vzbudil zájem o tento obor i u lidí, kteří v životě nezvedli oči k obloze.

Na tak komplexní změnu systému výuky by asi nepasoval dosavadní systém dvouoborových aprobací na našich pedagogických fakultách?

Systém přípravy učitelů by mohl zůstat. Změnit by se ale měl způsob předávání poznatků žákům. Pedagogové by na ně neměli aplikovat vlastní studijní zkušenosti, ale zprostředkovat jim systém, v němž se budou myšlenkově rozvíjet sami.

Jenže rodiče budou chtít zájmy svých dětí usměrňovat tak, aby si zvolily obor, s nímž se v budoucnu dobře uplatní na trhu práce. Na co byste v současné době dal své děti?

Ještě před dvaceti lety bych si troufl předpovědět, které profese patří mezi perspektivnější než jiné, ale v současné době víme jen to, že během pár let bude všechno jinak. A s přibývající automatizací a robotizací se bude měnit i struktura pracovního trhu. Věřím, že to, co bude za deset let nejdůležitější, ještě vůbec neexistuje. Rozhodující je proto flexibilita, nezávislost na tom, co právě děláte. Schopnost vyhledat si informace a získávat a kombinovat dovednosti.

Věřím, že to, co bude za deset let nejdůležitější, ještě vůbec neexistuje.

Tři děti, tři příběhy

Podařilo se vám nakonec přesvědčit své děti, že matematika je onou pověstnou královnou věd?

Ani náhodou. Jako pedagog bych se asi neuplatnil. Osmnáctiletý syn inklinuje ke sportu, mladší nadevše miluje hudbu a u šestileté dcery se to ještě nepozná. V každém případě je zodpovědnější než bráchové.

Během našeho minulého setkání jste se zmínil o problémech právě s matematikou, které jste doma řešili u druhorozeného syna. Můžeme se k tomuto tématu ještě vrátit?

Od začátku školní docházky měl s touto disciplínou elementární potíže, které napovídaly specifickou vývojovou poruchu, a přes veškerou snahu jsme je nedokázali vlastními silami odstranit. S manželkou jsme proto hledali pomoc u speciálních psychologů. Byl to docela tvrdý oříšek, někteří se s takovým případem prý ještě nesetkali. Až poslední, pátý, ho rozlouskl. Řekl nám, že podobné problémy prý mívají také jedinci geniální v nějakém jiném oboru.

„Pane doktore,“ nedokázal jsem potlačit své nekomfortní psychické rozpoložení, „a jak dlouho bude ještě trvat, než se ta genialita u syna projeví? Já abych věděl, jak dlouho to mám ještě vydržet.“ Psycholog mi sice na mou otázku uspokojivě neodpověděl, přesto nám hodně pomohl. Odhalil příčinu a navrhl účinnou metodu, jak se synem pracovat. Zafungovala velmi rychle a kluk se lepšil ze dne na den. Až jsem je podezříval, že se na mě spolu domluvili. Jenže napsal dobře písemku a zase ho matematika přestala bavit. Vrátil se do světa hudby, v němž se cítí nejlépe. A v pubertě může být vztah mezi dítětem a rodičem docela komplikovaný. Tenkrát jsem si však uvědomil, jaké jsme měli štěstí, že jsme nakonec natrefili na skvělého odborníka.

O dramatickém období adolescence taky něco vím z vlastní zkušenosti. Podařilo se vám najít k synovi cestu?

Jak kdy. Jednou se naše konverzace vyhrotila natolik, že utekl z domova. Naštěstí se mu během čtyřiadvaceti hodin jeho krok rozležel v hlavě a ozval se nám.

A kde byl?

Seděl u piana na Masarykově nádraží a hrál kolemjdoucím. Asi ne špatně, protože se lidé zastavovali, poslouchali a poté mu pokládali na nástroj různě velké finanční obnosy nebo ho zvali do restaurace.

Moc ráda bych si ho poslechla. Ještě tam někdy hraje?

Někdy se tam zastaví, když se přesunuje třeba ze školy na nějaký kroužek. Ale kdy je to nejpravděpodobnější, to vám neřeknu. Je poněkud obtížně uchopitelný.

Nemyslíte, že to, co chceme pro své děti my, nemusí být pro ně to nejlepší?

To mi říká i manželka a přátelé.