Michal Rajchl: Výzkum je jako detektivka

Geologem jsem chtěl být už od mateřské školy
Text Věra Vortelová, Foto archiv Michala Rajchla TECH EDU 1 / 2018

„Na geologii mě lákalo tajemství přírodních procesů a dobrodružství, která člověku při jejich zkoumání přicházejí do cesty. Svým způsobem jde o detektivní práci,“ vysvětluje geolog Michal Rajchl, čím ho již jako malého kluka tento obor okouzlil. Bývalý vysokoškolský učitel je dnes projektovým manažerem a členem představenstva společnosti GEMEC-UNION a jednatel poradenské a konzultační společnosti v oblasti aplikované geomorfologie GEORESPECT.

Asi nebudu jediná, kdo si v souvislosti s tímto oborem vzpomene na zaprášené minerály v přírodopisném kabinetu a biflování na písemku. Nejspíš jste to zažil také. Kdo a čím vás pro tento obor získal?

Dědeček, který určitou dobu pracoval jako technik u uranového průzkumu. Přál jsem si být geologem již od mateřské školy. Do mých devíti let jsme bydleli v Pošumaví, kde jsem často chodil s rodiči do přírody a příležitostně sbíral různé kamínky. Nejvíc mi ale imponovaly dědovy historky z uranových dolů. Možná si trochu vymýšlel, ale to není důležité, protože mě dokázal motivovat. Pamatuji si, jak mi udělal radost, když mně, šestiletému klukovi, přinesl geologické kladívko. Sbírání minerálů mě sice brzy pustilo, ale o to víc mě zajímaly procesy, co a jak v přírodě vzniká a funguje.

Takže vždycky vaše srdce bilo pro geologii?

Párkrát jsem byl na vážkách, zda si nevybrat raději biologii nebo medicínu, ale když jsem se v roce 1989 dostal na „Hellichovku“, tehdy jediné gymnázium u nás se specializací na ložiskovou geologii, nad níž měl patronát Český geologický ústav (dnes Česká geologická služba), měl jsem o své budoucí profesi jasno. A to i přesto, že se během mého studia změnila struktura specializací a geologie z nich vypadla.

Na Přírodovědecké fakultě jsem měl štěstí, že jsem tam hned v prvním ročníku potkal skvělého učitele Davida Uličného. Ten ve mně vybudil zájem o sedimentární geologii, jež se zabývá procesy, které vedou ke vzniku sedimentárních hornin.

Achillova pata moderních technologií

Říkal jste, že vás na sedimentární geologii mimo jiné lákal detektivní styl práce. V čem spočívá?

Geolog se snaží rozklíčovat sedimentární záznam hornin, tzn. podle jejich složení a především struktur a textur stanovit podmínky jejich vzniku.

Laikovi to zní trochu encyklopedicky. Můžete být konkrétnější?

Tak třeba hledá odpovědi na otázky po vzniku a způsobu transportu sedimentárního materiálu před jeho uložením. Zda byl unášen vzduchem, vodou, jaká byla rychlost a hloubka vodního proudu, odkud kam směřoval. A pokud byl sediment transportován třeba vodním proudem, tak zda došlo k jeho uložení v říčním, jezerním nebo mořském prostředí. Geolog studuje vztahy a relativní stáří sedimentárních vrstev apod.

V devadesátých letech, kdy v souvislosti s rozvojem ropné prospekce nastal boom tzv. sekvenční stratigrafie, se obor sedimentární geologie posunul hodně dopředu. Geologie ji využívá při studiu architektury sedimentárních pánví. V ložiskové geologii má praktický význam při hledání tzv. ropných pastí, v nichž se ropa kumuluje. Má však širší uplatnění, třeba v hydrogeologii při studiu rezervoárů podzemní vody.

Když vás tak poslouchám, připadá mi, že práce geologa není jen napínavá, ale v praxi i nebezpečná. Nemáte někdy strach?

Myslíte v terénu při dokumentaci? Když má člověk minimální fyzickou kondici, zvládnuté základní horolezecké dovednosti a je opatrný, pak ho mít nemusí. Neznamená to ale, že se dokumentuje pouze na laně. To je spíš takové zpestření třeba ve skalních městech nebo v lomech. V oblastech s menším civilizačním komfortem, než na jaký jsme zvyklí z domova, vás ohrožuje spíš nedodržování hygienických návyků a nevhodné chování k místním obyvatelům, kteří jsou zpravidla velmi vlídní, ale z pochopitelných důvodů k cizincům zpočátku nedůvěřiví.

Kolik času si při studiu přírodních rizik vyžádá průzkum v terénu?

Záleží na rozloze oblasti a na měřítku, v jakém pracujete. Hodně nám pomáhají družicová data a letecké snímky. Řadu geologických struktur v terénu ani nevidíte, protože jsou moc velké. Většinou stačí pár týdnů mapování v terénu, abychom větší část práce na studii mohli odvést u pracovního stolu nad digitálním modelem reliéfu a různými analýzami družicových snímků.

Moderní technologie však nemohou stoprocentně suplovat naši osobní přítomnost na zkoumaném místě. Když jsme například pracovali na hazardové studii pro jednu z regionálních peruánských vlád, využívali jsme multispektrální družicová data. Na monitoru se nám jevila určitá část povrchu sledovaného území jako pokrytá mořskými vápenci. Na místě jsme pak zjistili, že jsou to vrstvy kozích bobků po stádech, která tam vždy na noc naháněli místní pastevci. Kdybychom se spolehli jen na výsledky automatické počítačové analýzy, protože vápence vykazovaly podobné spektrální vlastnosti, setrvali bychom v mylné představě, že jde o mořské sedimenty.

Moderní technologie nás nemohou stoprocentně suplovat.

Ve škole jsem postrádal mezioborové vazby

Po absolvování vysoké školy jste zůstal ještě několik let na fakultě jako asistent, takže znáte naše školství z pozice studenta i pedagoga. Co vám během studia vadilo nejvíc?

Výuka bez mezioborových vazeb. Právě pro přírodní vědy je charakteristické, že se jimi prolíná řada disciplín. Zejména na matematice a fyzice mi vadilo, že se nejen na základní a střední škole, ale i na vysoké vyučovaly navzájem izolovaně, bez příkladů aplikace a nesystematicky. Na fakultě jsme na oboru základní geologie měli matematiku jen na teoretické úrovni a v prvním ročníku. Když jsme se někteří ve čtvrťáku dostali třeba ke strukturální geologii, kde se počítají deformace hornin, zjistili jsme, že ji většina z nás neumí aplikovat.

Řada učitelů se snaží propojovat při výuce příbuzné obory, ale pokud nenajdou pochopení u ředitele školy, dostávají se do velmi složité situace, protože v našem školském systému se řada věcí mění bohužel jen velmi pomalu a ztuha.

Nebyl by to při dvouoborové aprobaci adeptů učitelství problém?

Vysokoškolsky vzdělaný pedagog by měl být schopen učit několik příbuzných oborů. Minimálně na úrovni základní školy, ale myslím si, že by toho měli být schopni i středoškolští učitelé. Já si totiž myslím, že není nutné zacházet při výuce do velkých detailů. Mnohem důležitější je ukazovat studentům ty vzájemné vztahy mezi jednotlivými obory a učit je chápat a následně řešit problémy v souvislostech.

Po sedmi letech strávených na Přírodovědecké fakultě UK jste zamířil do České geologické služby (ČGS). Proč?

Vždycky mě přitahovala aplikovaná geologie a ČGS poskytuje odborný servis státním institucím a účastní se projektů Zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Se službou jsem se tak dostal i do Latinské Ameriky. Nepopírám ale, že to mělo i ekonomické důvody.

Čím jste se tam zabývali?

Příčinami a průběhem přírodních hazardů a prevencí před jejich negativními dopady na krajinu a lidskou činnost. Ale některé projekty zahraniční rozvojové spolupráce byly zaměřeny na základní geologické mapování.

A kde to přesně bylo?

S ČGS jsem se v letech 2003 až 2010 dostal do Peru. V loňském roce jsem se tam opět vrátil, když si Peruánci po katastrofálních povodních spojených s klimatickým fenoménem El Niño vzpomněli na analýzy, které jsme pro ně vypracovali. Tentokrát jsem tam jel už jako reprezentant vlastní konzultační společnosti GEORESPECT.

Ani Češi nejsou za vodou

Jev El Niño vědci pozorují od konce 19. století a k tichomořskému pobřeží Peru se čas od času v různé intenzitě vrací. Jak jsou na něj Peruánci připraveni?

Zvykli si na občasné živelní pohromy a neberou je dost vážně. Někdy dokonce vytvářejí vlastním přičiněním ještě nebezpečnější stavy, než jaké jsou vyvolány přirozeně. Při územním plánování málo respektují potenciální přírodní rizika, takže mnohdy opakovaně staví svá obydlí na zranitelných místech nebo nevhodnými zásahy do krajiny přivedou povodňovou vlnu i tam, kam by se normálně nedostala.

Může se něco podobného stát i u nás?

Povodně v letech 1997 a 2002 nám ukázaly, že může. Naštěstí máme v naší lokalitě jiné klimatické podmínky a ve srovnání s nejpostiženějšími oblastmi Peru hustější vegetační pokryv, který brání intenzivní erozi půdy. Regulace toků je však vždy nebezpečná, zvlášť když se při ní nerespektuje přirozená krajina. Příkladem může být zničení Troubek v roce 1997.

Zabývali jste se tímto tématem na vysoké škole?

Na geologii vůbec ne. Alespoň ne v širším kontextu vývoje krajiny. Přírodním rizikům se okrajově věnovala pouze inženýrská geologie, a to jen sesuvům půdy a skalním řícením. Zvykli jsme si chápat krajinu jako něco hotového, ale to je omyl. Procesy, které ji utvářejí, probíhají stále a tím, že se je snažíme zastavit nebo výrazně omezit, se vystavujeme do budoucna potenciálním rizikům.

Vraťme se ještě k Peru. Jaký mají Peruánci vztah k přírodě?

Jsou na svou přírodu pyšní a právem se chlubí její diverzitou, ale třeba problematiku komunálního odpadu zatím moc vyřešenou nemají. Klidně vyvezou odpadky do pouště za město, zapálí je, vítr pak rozptýlí zplodiny a v tomto prostředí si hrají děti. Ale situace se začíná vlivem státu i chování jednotlivců pomalu zlepšovat. Dobře je to vidět na hlavním městě Limě, která je rok od roku čistější. Například v „lepších“ čtvrtích je běžnou praxí, že majitelé psů uklízejí po svých miláčcích exkrementy. A často jsou to děti, které upozorňují rodiče, že by měli třídit odpad, jako je to i u nás.

Copak všichni Češi po sobě uklízí?

No právě. Neuklízí. Jen s tím rozdílem, že v Peru rozfouká pohozené odpadky vítr, kdežto u nás zarostou kopřivami.

Během studia mi nejvíc vadila výuka bez mezioborových vazeb.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Michala Rajchla

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TECH EDU 1 / 2018 na straně 3-7.