Láska na celý život aneb Od mašinfíry k chemii

Sedám si k dřevěnému stolu a číšník přede mě staví černé pivo s bílou pěnou. Příjemně chladná Flekovská třináctka rosí sklenici, dívám se přes ni na protější budovu bývalého Masarykova gymnázia. Je to třicet let, kdy jsem tady, tehdy na Střední průmyslové, dnes Masarykově střední škole chemické, spojil svůj život s chemií. Slečna Nostalgie si sedá vedle mě a začíná se ptát:

Proč jsi vlastně s chemií začal?

Na gympl jsem neměl, chtěl jsem dělat mašinfíru, ale na dopravní průmyslovce byl hrozný převis. A chemie mi na základní škole šla a celkem mě i bavila.

Takže jsi nebyl jeden z těch, kteří mají už od dětství doma vlastní laboratoř?

To opravdu ne. Pár takových jsem za život potkal, většinou jsou z nich skvělí chemici. Ale taky vařiči pervitinu nebo míchači pyrotechniky, tohle riziko šikmé plochy je, zvlášť pro mladé chemiky, trochu vyšší.

I k tomu vás na střední škole pustili?

Ne, ale student prochází laboratorní průpravou, kde se naučí, jak se říká, „vařit“. Valná většina z nás ale byla jako já, při vstupním testu z chemie jsme zoufale koukali na otázky a za odpovědi byli patřičně „odměněni“, většinou plným počtem.

To muselo být pro další studium motivující!

Spadl nám hřebínek, ale motivující bylo, že za pár měsíců jsme věděli, co odpovědět. Chemie přestala být jenom biflováním vzorečků a značek, profesoři nám začali odkrývat vztahy a zákonitosti ve všech jejích oblastech. Protože chemie není jen ta, která se učí na základních školách, anorganická a organická, existuje ještě fyzikální, analytická, chemické inženýrství, chemická technologie, technika, biochemie… A kromě toho jsme všechno, co jsme se učili, dostali do rukou i v laboratořích.

Takže to byla skvělá příprava na vysokou?

Nejen to, absolventi chemických škol mají v průmyslu široké uplatnění jako laboranti nebo operátoři chemických a farmaceutických výrob. Člověk, který se umí postavit k laboratornímu stolu, je žádaným artiklem. A právě k této praxi střední chemické školy vychovávají. Ale pravdou je, že nás na vysokou šlo hodně. Chemie nás začala prostě bavit a přišlo nám škoda nepodívat se trochu dál. Většina z nás šla na VŠCHT v Praze, ta neměla až tak náročné přijímací testy a přijala většinu uchazečů. O to větší pak byly nároky na studenty, přibližně polovina odešla během prvního roku studia. Ale tím dala šanci i těm, kteří se studiu opravdu chtěli věnovat; třeba můj soused z lavice, který je mi dodnes vděčný za všechno, co ode mě opsal, neměl nikdy při studiu excelentní výsledky. Dnes je docentem a dělá na palivových článcích.

Palivové články – i to souvisí s chemií?

Jistě, jedná se o přípravu a testování katalyzátorů pro spalování vodíku. S chemií souvisí třeba i výroba piva, likvidace kalů, testování stavebních směsí… Mě bavila organická syntéza, trochu to připomíná hraní se stavebnicí a spojování dílků do jednotného celku, ovšem nikoli na podlaze dětského pokoje, ale ve skleněných baňkách. Ne vždy se ale podaří dosáhnout toho, co si chemik představuje. Někdy se ty dílky poskládají jinak a místo chtěného bílého krystalu je černý mazut. Chemie je občas nevypočitatelná, nadarmo není ženského rodu.

Člověk, který se umí postavit k laboratornímu stolu, je žádaným artiklem.

Organickou chemii jsi vystudoval, stal ses inženýrem. Nelákala tě vědecká kariéra?

Ani ne. Část mých kolegů studovala dál, část od chemie úplně odešla, já jsem se rozhodl založit rodinu a začít pracovat. Měl jsem štěstí, že jsem ve Spolaně, v závodu kvalifikované chemie (dnes Cayman Pharma) začal výzkumničit na výrobě prostaglandinů. To jsou léčivé látky s celou řadou účinků, nejznámější jsou asi kapky do očí proti zelenému zákalu. Jejich výroba je velmi komplikovaná, mnohostupňová syntéza, začínající ve stovkách kil ze sudů a končící několika stovkami gramů v plastové lahvičce, jejíž cena odpovídá ceně luxusního mercedesu. Dostal jsem se do rukou Ing. Ivana Veselého, CSc., byl jedním z těch, kteří tuto výrobu před čtyřiceti lety v tehdejším Československu zaváděli. A tu školu, kterou jsem u něj absolvoval, bych přál každému, kdo s organikou má co do činění. Až tady jsem se naučil chemii trochu rozumět.

Je velký rozdíl mezi prací vědce v ústavu a výzkumníka v průmyslu?

Vědeckou práci jsem měl možnost poznat během náhradní vojenské služby a při účasti na vědeckých konferencích, zabývá se hlavně nalezením nových vztahů a zákonitostí. Je to krásná, i když složitá práce. V organické chemii to často bývá syntéza nových sloučenin a popsání jejich vlastností. Výsledkem výzkumníkova snažení je fungující a optimalizovaný proces výroby již známých látek a jeho předání technologům k realizaci. Při vývoji se obvykle setká s vedlejšími reakcemi, někdy tak obskurními, že by ho za ně na škole vyhodili u zkoušky. Jeho úkolem je se s nimi vyrovnat a nalézt řešení vedoucí k požadované kvalitě produktu, navíc za přijatelnou cenu. Látka o čistotě 99,5 % se vědeckým pracovníkům může jevit jako skvělá, ale pro výzkumníka je těch 0,5 % nečistot občas noční můrou. Proces musí být také technologicky zvládnutelný a musí ho být schopni rutinně provádět operátoři. Takže v tom je citelný rozdíl, který se může projevit podobně jako v údajně pravdivé historce. To volá technolog výzkumníkovi a ptá se, jak se mu podařilo produkt přepravit do obalu. „Jednoduše špachtlí,“ odpoví výzkumník. „Tak si ji přineste a pojďte nám vybrat sto kilo z odparky,“ na to technolog. To bych nechtěl zažít.

Proč jsi tedy po třinácti letech s výzkumem skončil a začal s manažerskou prací?

Jsou nabídky, které se neodmítají. Navíc vývoj nemusí být realizován vždycky jenom ve skleněných baňkách.

Slečnu vedle ta debata už nějak přestala bavit. Na dně sklenice zbyla jen pěna, platím, odcházím a přeju všem mašinfírům, ať mají svou práci rádi. Tak, jak já mám rád chemii.

Text: Jan Velík

Foto: Shutterstock a archiv společnosti Cayman Pharma