Vzdělá(vá)ní v 21. století: Přizpůsob se – zas a znovu

Text Alter Eko, Foto archiv J. Mühlf, M. Musila, Shutterstock TECH EDU 2 - 3 / 2019

České školství chrlí poslušné roboty, což může (nejen) naší ekonomice už brzy zlomit vaz. Úspěch, tedy konkurenceschopnost, ve světě zítřka je totiž podmíněn schopností učit se novým věcem, které nám umožňují reagovat na nečekané situace i epochy. V Česku se přitom v tomto smyslu potřebných věcí učíme jen málo a navíc velmi pomalu, shodli se v rámci diskuze pořádané platformou Alter Eko globální stratég a kouč Jan Mühlfeit a zřizovatel a ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha Michal Musil.

Musil: Stále častěji a hlasitěji se diskutuje o kvalitě vzdělávání a potřebě domácí školství reformovat tak, aby reflektovalo nejnovější trendy a z nich vyplývající požadavky, respektive poptávku. Jak i proto vidíte českou školu a vzdělávání v roce 2019?

Mühlfeit: Musím se přiznat, že ne v moc pozitivním světle, protože když se podíváme na to, kde je dnes ekonomika a svět jako takový, vyjde nám, že žijeme v bezprecedentní době. Jejím jmenovatelem je exponenciála, což znamená, že se vše velmi rychle mění a lidský mozek, včetně těch dětských, tak musí za týden zpracovat tolik informací, s kolika se musely vypořádat mozky našich předků za celý život. Stručně, žijeme v 21. století a školní systém, který tu máme, přitom zavedli Habsburkové; jeho hlavním cílem byla poslušnost, nikoliv vzdělanost. Navíc je tento systém založen na linearitě a linearita u mozku prostě nefunguje, to je potvrzené, mozek funguje asociativním způsobem.

Musil: Co to konkrétně znamená?

Mühlfeit: Dějepis můžete učit tak, že do dětí rvete fakta lineárně – ony si to sice možná zapamatují, vychrlí to na vás při zkoušení, ale pak to zapomenou, protože v mozku v tomto případě dochází jen ke krátkodobým změnám – a nebo můžete učit dějepis s pomocí příběhů. Právě tak si lidstvo dlouho předávalo informace a právě tak mozek funguje: Neurony, ve kterých mám uloženou informaci třeba k bitvě u Lipan, se začnou díky příběhu propojovat se synapsemi, v mozku dochází ke strukturálním změnám, nikoliv jen k chemickým, a dítě si tak danou věc pamatuje celý život.

Musil: Ministerstvo školství připravuje strategii 2030+, která má české školství dostat do 21. století. Já se přiznám, že jsem k tomu trochu skeptický – těch strategií a pokusů o reformu už jsem viděl hodně, navíc mám díky svému působení v celoevropských organizacích dobrý přehled o tom, jak a proč se věci daří v zahraničí. Kupříkladu u často vzpomínaného finského modelu je nesmírně důležitý konsenzus, národní shoda na tom, jak vzdělávací systém inovovat, a to prakticky každých deset let. Proč to ve Finsku jde a u nás ne?

Mühlfeit: Problém vidím v už zmíněném systému, jehož změna je podmíněna politickým konsenzem. Ve Finsku, kde jsem shodou okolností pracoval pro vládu Mattiho Vanhanena v době, kdy reformu dokončovali, například existuje future committee, což je výbor budoucnosti, kde je zastoupena opozice i koalice a všichni se baví o tom, co bude Finsko dělat za pět, deset let. Reforma školství je totiž projekt na osm až deset let a vyžaduje velký politický konsenzus, který v Česku bohužel nevidím. My řešíme zástupné problémy, jako je maturita z matematiky, inkluze a tak dále; hlavní problém, tedy to, že děti ve 21. století učíme archaickým způsobem, se neřeší. Přitom to, jakým způsobem se lidé budou učit a jak rychle se budou učit, rozhoduje o konkurenceschopnosti země. To potvrdil i nedávný průzkum společnosti Shell, z něhož vyplynulo, že pro dlouhodobý úspěch v podstatě jakékoli organizace je jediným determinantem schopnost učit se rychle nové věci. A my tu máme systém, kvůli němuž se učíme málo a navíc velmi pomalu.

To, jakým způsobem se lidé budou učit a jak rychle se budou učit, rozhoduje o konkurenceschopnosti země.

Musil: Všichni přitom víme, že jsme svědky zásadních změn. Málokdo například pochybuje o tom, že asijské státy budou napříště hrát na globální scéně významnou roli. A z vlastních zkušeností vím, že v Číně, Japonsku nebo Koreji se ve školách přistupuje ke vzdělávání jinak než tady. Je postaveno na velké náročnosti, na velkém objemu dat a vědomostí, což je dáno i kulturou. Jak na něco podobného – na konkurenci z této světové strany – reagovat?

Mühlfeit: Je pravda, že v různých žebříčcích reflektujících kvalitu vzdělávání dosahuje Korea společně se skandinávskými zeměmi dobrých výsledků. Korejskou cestou bych přesto nešel, protože, jak říkáte, je založena na memorování a přetěžování žáků. V Koreji skončí škola v 16.00 a od půl páté do deseti začíná doučování, za něž utrácejí korejští rodiče 2,8 % HDP. Co se pak Číny a Indie týče, Evropa má 15 % vzdělaných inženýrů z celé kohorty vzdělaných, Indie 30 % a Čína 45 % (obě země navíc vycházejí z mnohem větší populační základny, Indie má 1,1 a Čína 1,3 miliardy obyvatel).

Musil: I proto v kontextu konkurenceschopnosti Evropské unie v poslední době přemýšlím o tom, zda by se EU neměla v oblasti vzdělávání nějak propojit (což jsem dřív odmítal). Nešlo by z pohledu očekávaného soupeření hospodářských a mocenských celků o správný krok?

Mühlfeit: Víte, v Evropě teď máme společnou politiku jen v oblasti zemědělství a rybolovu. Ve vzdělávání by nám určitě něco podobného prospělo, i když bych tomu možná neříkal společná politika. Šlo by o to vybrat nejlepší praxe z celé Evropy a ty následně celou Evropu také učit. Žádný politik to totiž oficiálně neřekne, ale od roku 1945 tady máme mír, což je fantastické, ale předtím jsme 300 let bojovali všichni se všemi; pokusit se vytvořit něco, díky čemuž bychom si důvěřovali, tak chce odvahu. Jakési společné vzdělávací základy by přitom něco podobného mohly nastartovat. Berme to tak, že tu jsou státy jako Finsko, Švédsko, Dánsko a koneckonců i některé školy ve Velké Británii, z kterých se dá vyčíst, co by se dělat mohlo. U nás se o tom hodně mluví, před pěti lety, kdy existoval NERV, vznikly i nějaké studie, ale nic víc se bohužel nedělo.

Musil: Mé zkušenosti toto potvrzují. Před pár lety jsme organizovali celoevropskou konferenci, které se zúčastnilo 45 ředitelů těch nejlepších finských škol. Měl jsem radost, o Finsku se tu pořád mluví, a nakonec jsme měli problém přednáškový sál naplnit...

Mühlfeit: Tady politik věc řeší, až když se stane politickým problémem. Školství přitom v Evropě ještě není politický problém, ale velmi brzy bude, protože se začne řešit uplatnitelnost Evropanů, jejich schopnost prosadit se na globalizovaném trhu práce. Některé země na tom přitom budou líp, Česko, pokud se něco hodně rychle nezmění, bude svoji konkurenceschopnost ztrácet. Hezky to ilustruje moje zkušenost z prestižních škol jako Stanford a Harvard, kde učím. Před deseti lety seděli Číňané, Indové a Vietnamci v poslední řadě a jen si tiše zapisovali; před pěti lety byli v prostřední řadě a občas se na něco zeptali; a dnes jsou v prvních dvou řadách, pořád si píšou, ale zároveň pokládají ty nejlepší otázky. Není tak divu, že v Silicon Valley 80 % nových start-upů založených v posledních dvou letech vedou Číňané a Indové první nebo druhé generace.

Všechno se bude rychle měnit, a my se proto budeme muset naučit odnaučovat věci, které jsme se naučili.

Musil: Vezměme i toto v potaz a pojďme se tedy na závěr zamyslet nad tím, jak bude vypadat škola a obecněji vzdělávání v roce 2054. Co budou klíčová témata či změny?

Mühlfeit: První mě napadají technologie, které jsou dnes hrozně přeceňované. Z technologií se stane komodita, jíž bude disponovat každý. Rozhodující bude schopnost jich využívat k co nejrychlejšímu učení se nových věcí. Zadruhé: všechno se bude rychle měnit, a my se proto budeme muset naučit odnaučovat věci, které jsme se naučili. Náš mozek nemá rád změnu, máme rádi to, že se něco naučíme a pak to celý život používáme. Takhle to ale napříště nebude, protože technologie budou náš svět strašně rychle měnit, čemuž bude prostě nutné se přizpůsobit. A do třetice: nesmírně důležitá bude schopnost zvládnout stres, což dnes – a týká se to zejména západní hemisféry – moc neumíme. Stres a emoce přitom budou rozhodovat o úspěchu: optimální výkon totiž podávají lidé i organizace tehdy, když maximálně využívají své talenty, což je dostane na vrchol; k tomu, aby se na vrcholu udrželi, je pak třeba mentální odolnost, tedy schopnost člověka nebo celé organizace podávat optimální výkon i v těžkých chvílích, i za krize.

Rozhovor čerpá z cyklu Svět v roce 2054, který od června do září nabídl dvanáct vizí o tom, jak bude vypadat svět zítřka, a společně s tím i receptů, jak v něm obstát. Zkrácené rozhovory jsou dostupné na webových stránkách altereko.info/podcasty, kompletní verze pak v příštím roce nabídne v knižní podobě nakladatelství 65. pole.

Text: Alter Eko

Foto: archiv J. Mühlfeita a M. Musila a Shutterstock