O stresu na středních školách

V České republice rapidně vzrůstá užívání antidepresiv, ze statistik Linky bezpečí lze vyčíst nárůst volajících kvůli problémům se školou nebo stresem ze školy obecně. O tom si povídala studentka čtvrtého ročníku Gymnázia Jana Palacha v Praze 1 s Norou Jakobovou, školní psycholožkou, kariérní poradkyní a vedoucí poradenského pracoviště.

I já jako studentka pozoruji ve svém okolí, že stále víc mých vrstevníků vyhledává odbornou pomoc. Čím to podle vás je?

Myslím si, že velkou roli v této problematice hraje tlak doby. Po generaci dnešních středoškoláků se toho chce mnohem víc než dřív. Tlak pak způsobuje stres, který může vést k úzkostem nebo až k depresím. A tento tlak není pociťován pouze z klasických zdrojů v našem okolí, ale v současné době jsou do něj zapojena i sociální média, která vytvářejí falešný obrázek toho, jak všichni musíme být dokonalí, jak všechno musíme zvládat a jak musíme působit navenek.

Jak se k tomu tlaku tedy máme stavět?

Je to těžké. Dětem už informační technologie prostě nevezmeme, protože nám přinášejí i dobré věci, aby to nevyznívalo pouze jako kritika. Myslím si ale, že základ je, aby se děti naučily jim rozumět, zacházet s nimi, a hlavně mít od nich jistý odstup. Občas už tento trend vídávám. Další cesta je naučit se dělat věci jen tak. Nemít své aktivity jen účelově zaměřené, že vše dělám jen proto, že to bude užitečné buď na vysokou školu, nebo tím sbírám body do životopisu. Dělat něco jen proto, že mě to baví. I když z toho nic nemám. Tyto dvě věci mi přijdou stěžejní, aby člověk tomu tlaku úplně nepodlehl.

Cesta ven ze stresu? Jít a dělat něco pro druhé!

Říkáte „mít odstup a dělat věci, které mě prostě jen baví“. Ale zároveň zmiňujete, že po naší generaci se toho chce mnohem víc než třeba po generaci našich rodičů, na čemž se shodujete i s odborníky a lidmi z oboru. Je potom obtížnější si hledat volný čas a necítit tlak typu, že musím dělat „něco důležitějšího“. Jaký mají všechny tyto faktory dopad na člověka v tak mladém věku?

Pokud by se s tím nijak nepracovalo, tak by to určitě byla velká katastrofa. Víc lidí by věci prostě vzdávalo nebo padalo do depresí nebo by bylo, lidově řečeno, na prášcích. Myslím si, že cesta je naučit se s odstupem pohlížet na budoucnost. My třeba teď řešíme na gymnáziu volbu, kam se hlásit dál. Tam je potřeba vzít tu volbu jako „jasně, teď jsem si vybral/a obor, budu pro to dělat maximum“, ale reálně to rozhodnutí nemá takovou fatalitu a tíhu jako dřív. Svět je dnes otevřenější, hodně lidí něco vystuduje, a pak jde dělat něco jiného. Je důležité si ve svém plánování nechat něco, čemu se v odborném jazyce říká planned happenstance. Nechat si „naplánovanou náhodu“ a počítat s tím, že i ten směr, kterým jsem se rozhodl/a jít, není finálním určením toho, co budu v životě dělat.

S jakými problémy za vámi chodí studenti nejčastěji? Je těžké jim pomoct, když vezmeme v potaz všechno, co už v tomto rozhovoru bylo zmíněno, a třeba i jejich rodinnou situaci? Jak se z toho pak dá vytáhnout jen škola?

To je něco, co já právě nedělám. Nebo jinak, záleží na tom, v jaké fázi se s tím studentem potkám. Když je to někdo z prváku, kdo ještě nikdy nechodil k psychologovi a má nějaké potíže, ať už třeba osobní, rodinné nebo vzdělávací, tak to můžeme pojmout celkově. A postupem času, když se poznáme a získáme k sobě navzájem důvěru, můžeme otevřít i velmi osobní témata a nemusí to být pouze o škole. Když jde ale o studenty, kteří už k nějakému psychologovi chodí, a já vím jen o konkrétních problémech spojených se školou, potom je to složitější. Snažím se samozřejmě pak být v kontaktu s tím druhým psychologem a řešit opravdu pouze vzdělávání. Ale samozřejmě se to hrozně míchá. Ten student pak není ráno třeba schopný přijít do školy a my řešíme zároveň, proč nebyl schopný vstát z postele, proč nemá motivaci něco dělat a tak dále. A to nejde omezit pouze na problémy spojené se školou. Takže všechno záleží na kontextu, v jakém se spolu potkáme. A čím dál víc se setkávám s tím, že studenti, kteří nastupují do prváku, už k nějakému psychologovi nebo psychiatrovi docházejí. Na jednu stranu je dobře, že toto téma přestává být tabu, že lidé jsou schopní a ochotní vyhledávat odbornou pomoc. Na druhou stranu je děsivé, že tolik lidí v tak mladém věku už tuto pomoc potřebuje.

Když už se student dostane do stavu, že není schopný ani přijít do školy, a nedokáže tuto situaci řešit sám ani s pomocí, co se dá dělat? Dostudovávají tito lidé?

Tohle už je velký problém, protože potom se student pohybuje v začarovaném kruhu. Když do školy nejde, tak se zvětšuje strach z toho, co ho tam čeká. Často pak nedojde ani ke školní budově, natož pak za dveře, a tím si zažije svůj první velký neúspěch. Selhal, nedokázal do školy ani dojít, a pak když nastupuje na novou školu, už tam jde s tímto šrámem. Nebo z druhé strany, když studenti přicházejí k nám, já se jich vždycky ptám, proč mění školu, a často se objeví tohle téma. Často vyprávějí, že už se to na minulé škole tak zamotalo, že chtěli odejít a mít čistý start. V tu chvíli my se je snažíme co nejvíc podpořit s tím, že ani učitelé to nebudou vědět, aby opravdu mohli začít s čistým štítem. Pokud stejná situace nastane i u nás, pak se pro toho žáka snažíme udělat maximum, aby znovu nezažil neúspěch a neselhal. Ale je to těžké, protože když to tak řeknu, jejich duše už je pochroumaná, už se spousty věcí bojí daleko víc dopředu, i třeba učitelů, komunikace s nimi a podobně. Sice se často stává, že se žák u nás uvolní a zvládne to, ale někdy taky ne a musí znovu odejít, což je v jeho životním příběhu další rána.

Na druhou stranu, může být stres i něco pozitivního?

Určitě. Na to dělala velké výzkumy skupina psychologů v USA, protože stres je často chápán jako něco výhradně špatného, čemu bychom se měli vyhnout. Studie ale ukázaly, že stres třeba zvyšuje prosociální chování a empatii. Lidé, kteří jsou hodně vystaveni stresu, jsou pak mnohem ochotnější například někomu pomáhat. Což je pozitivní dopad, který doposud nikdo nepopisoval, i když samozřejmě klasické dělení na pozitivní a negativní stres bylo. Lidé pod velkým tlakem můžou mít tendenci se stahovat do sebe a na nějakou dobu zapomínat na své okolí. A cesta z toho ven je pak ten „sebepřesah“. Jít a dělat něco pro druhé nebo najít nějaký smysl mimo sebe nebo, a to mi přijde skvělé na vaší generaci, která to hodně dělá, být aktivní v celospolečenských tématech. Ve všem je ale stejný princip. Snaha oprostit se sám od sebe a dát něco společnosti. A paradoxně právě stres k tomu může vést.

Text: Aneta Švabová

Foto: archiv Gymnázia Jana Palacha a Shutterstock