Sylva Daníčková: S vědou člověk nezestárne

Se ženou několika profesí jsme si u příležitosti jejího významného životního jubilea povídali o jejím mládí, působení na Světové výstavě EXPO 58 i zajímavé práci na popularizaci české vědy.

Vystudovala jste historii, zahrála si v několika filmech, máte za sebou dráhu konferenciérky, překladatelky a jako redaktorka Akademického bulletinu jste napsala desítky rozhovorů s vědci, za něž vám byla udělena Čestná medaile Vojty Náprstka za popularizaci vědy. V jaké roli jste se cítila nejlépe?

Nemohu říci, ve které lépe a ve které hůře. Všechny byly zajímavé a všechny mě obohatily. Na jevišti pracujete spíš srdcem, v redakci hlavou. Měla jsem v životě štěstí na lidi, kteří vynikali ve svých profesích a byli ochotni se se mnou o své znalosti a zkušenosti podělit.

Československá expozice na bruselské Světové výstavě EXPO 58 vyvolala ve světě mimořádný ohlas. Její součástí byl také projekt Laterny magiky, svým způsobem předchůdce multimediálního umění, na němž jste se podílela, tehdy ještě coby studentka filozofické fakulty, jako jedna ze čtyř konferenciérek. Jak jste se k této příležitosti dostala?

Začala jsem studovat historii v první polovině padesátých let. To byla těžká doba, jejíž stín dopadal i na výuku historie. Alespoň částečný únik jsem nacházela v prostředí filmového komparzu. Tam si mne všiml nejen režisér Josef Mach, který mě obsadil do filmu Florenc 13.30, ale i lidé z přípravného týmu režiséra Laterny magiky Alfréda Radoka.

Po roce osmačtyřicet byla sice řada kvalitních vysokoškolských profesorů z politických důvodů z fakult vyhozena, ale někteří své profesní kariéry dokončili na středních školách, na nichž významně pozvedli úroveň výuky. Sem tam se někomu z nich poštěstilo „dožít“ na vysokých školách posledních pár let do důchodu. S takovými jste se nesetkala?

Na fakultě, kterou jsem navštěvovala, zůstala i v padesátých letech řada vynikajících profesorů. Přednášeli svůj obor nejen s plným nasazením, ale byli pro nás i vzorem jako lidé značných mravních kvalit. Dnes se těm, kdo tehdejší dobu nezažili, obtížně vysvětluje, jaké tenkrát mladý člověk prožíval úzkosti i myšlenkový chaos. Tatínek byl hned na začátku války zatčen a já jsem se sestrou vyrůstala u dědečka, lékaře v Dolním Bousově, který v nás pěstoval tradici masarykovského humanismu a vlastenectví. Mezi lety 1945–1948 jsem navštěvovala, až do jeho zrušení, Francouzské gymnázium, na němž vyučovali především rodilí Francouzi. Na univerzitě v padesátých letech ovšem zrovna nekvetly akademické svobody.

Zabývala jste se historií i po absolutoriu?

Vzhledem ke zkušenosti s prací v Laterně magice jsem po promoci nastoupila do divadla, které pro ni bylo v Praze po úspěchu na Expu 58 zřízeno, v divadelním světě jsem zůstala i později při spolupráci s Černým divadlem Jiřího Srnce a s Lyrou Pragensis. Nějaký čas jsem pracovala pro Krátký film Praha a pro dětské vysílání Českého rozhlasu, a trochu při tom působila i jako novinářka na volné noze.

Co vás přivedlo do redakce Akademického bulletinu?

Náhoda. Krátce po sametové revoluci jsem potkala bývalého spolužáka, který mi řekl, že do tiskového odboru Akademie věd ČR hledají novináře. Z Akademického bulletinu o dvou listech se časem stal měsíčník a v roce 1998 mi jeho tehdejší šéfredaktor Svetozár Pantůček z Orientálního ústavu nabídl, abych připravovala pravidelnou měsíční přílohu rozhovorů s vědci. V roce 2009 vyšel jejich výběr knižně pod názvem Skrytá poselství vědy.

Podle autora Husitské epopeje, historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky se my Češi dokážeme málo ztotožnit s vítězi. Ze svých předků oceňujeme spíš ty duchovně vyspělé, ale skutečné bojovníky, kteří museli prolévat krev a bez jejichž hrdinství a vítězství bychom tady jako národ již nebyli, trošku opomíjíme. Není to jedním z hlavních důvodů, proč vaše publikace o vědcích tak rychle zmizela z pultů knihkupectví?

Podle sociologických šetření mají současná věda a vědci u naší veřejnosti velké renomé. Těší se nesmírné úctě napříč generacemi. Vztah Čechů k vědě a vědcům má bezpochyby své kořeny již v době národního obrození. V jeho čele stáli špičkoví vědci té doby – Palacký, Šafařík, Jungmann, Purkyně a další. Uvědomovali si, že pokud se má národ „obrodit“, je třeba nejen oživit český jazyk, ale také přivést po odborné stránce na evropskou úroveň českou vědu. Tak se vytvořily i předpoklady pro vznik našeho samostatného státu. Byla to doba úžasného národního vzepětí a vědě připravila podmínky pro dvacáté století.

Podle mých zkušeností z Akademie věd a Akademického bulletinu je současný vysoký respekt veřejnosti k české vědě výsledkem vývoje především po roce 1989. Po listopadu neměla Akademie zrovna dobré renomé. Přežíval názor, že věda sloužila minulému režimu a byla jím využívána. Prvním předsedům Akademie věd – Ottovi Wichterlemu, Rudolfu Zahradníkovi a Heleně Illnerové – se podařilo poměrně rychle tuto představu vyvrátit. Byly navázány – někde jenom obnoveny – kontakty s významnými partnery v zahraničí, na našich vědeckých pracovištích se objevili vědci z různých částí světa. Tento vývoj a nový život se promítl i do činnosti tiskového odboru. Vzrostl a dál roste i zájem tuzemských médií o popularizaci vědy.

Měla jsem v životě štěstí na lidi, kteří vynikali ve svých profesích a byli ochotni se se mnou o své znalosti a zkušenosti podělit.

Skrytá poselství vědy obsahuje rozhovory s významnými představiteli jak exaktních, tak humanitních disciplín. Jak obtížné je pro novináře, byť profesně zdatného, s nimi komunikovat a spolupracovat na textu?

Především musím zdůraznit, že jde o lidi velmi skromné, velkorysé a vstřícné, které těší zájem o jejich práci. Chápou, že i sebelépe připravený novinář vstupuje v dialogu na tenký led, a to nejen omezenými vědomostmi, ale i schopnostmi klást kvalifikované otázky. Každé takové setkání pro mě bylo tak trochu dobrodružstvím a zároveň vzácnou příležitostí dovědět se něco zajímavého. Hlavně ale bylo vždycky velkou radostí.

Mnozí vědci kromě badatelské činnosti také přednáší a dokáží své myšlenky formulovat tak, aby je partner pochopil. Ale jak probíhá příprava psané podoby rozhovoru?

Je náročnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Mluvené a psané slovo se od sebe hodně odlišují. I kdyby dotazovaný mluvil jako kniha, vyžaduje přepsaný text ještě mnoho práce. Navíc šlo o vyjádření vědců, do nichž nelze zasahovat libovolně a bez citu. Někdy se při jejich ladění do konečné podoby rozhovoru obě strany trochu zapotily.

Není jednodušší, když vědu popularizují sami vědci?

Mnozí to také dělají. Laickou veřejností je nejlépe přijímána prezentace oborů v širokých souvislostech, jak to známe třeba od astrofyzika Jiřího Grygara, geologa Václava Cílka nebo biologa Stanislava Komárka či entomologa Františka Weydy. Vědci si uvědomují, jak je důležité prezentovat výsledky své práce společnosti, jíž jsou určeny.

ČR „pláče“, že nemá mladé lidi do kvalitního výzkumu, zejména v technických a fyzikálních oborech. Jenomže pro podchycení budoucích vědců je podle Jiřího Grygara klíčový věk kolem 12 a 13 let a pro tyto děti se toho dělá velmi málo. I proto jsem se nedávno zarazila nad zprávou NKÚ, že „na propagaci a popularizaci vědy rozdělilo ministerstvo školství mezi lety 2009 až 2014 částku 3,7 miliardy korun, zatímco na podporu využití výsledků výzkumu a vývoje v komerční sféře připadlo jen 1,4 miliardy“. Nač asi mohla být tak velká částka využita?

Těžko říci. Pokud vím, naši vědci musí především zápasit o granty na své projekty, a na popularizaci výsledků se nedostává ani moc času, ani peněz. Zahraniční instituce ve vyspělých, srovnatelně velkých zemích mají přímo ve svých statutech, že určité procento z přijímaného rozpočtu musí investovat do popularizace vědy na nejrůznějších úrovních, a ony to také dělají, protože by jinak nedostaly granty. U nás takový přístup není, granty jsou tak malé, že by se z jednoho procenta systematická popularizační činnost nezaplatila.