Michal Juráň: Ve strojařině jsem se našel

Díky ní jsem poznal kus světa
Text a foto Vlasta Piskačová TECH EDU 3 / 2020

Víte, co je to dlouhotočný automat? Jde o CNC stroj podobný soustruhu, který je však schopen obrábět velmi dlouhý materiál, a to rychle a efektivně. „Může obrobit až šestimetrovou tyč a dokázal by i delší,“ říká Michal Juráň, který zná tyto stroje jako své boty. Po škole se je naučil sestavovat a nyní je servisuje. „Kdyby mi někdo na střední řekl, že budu někdy den co den jezdit opravovat obráběcí stroje a ještě mě to bude hodně bavit, nevěřil bych mu,“ dodává s úsměvem. Přijeli jsme za ním do Zlína, kde sídlí výrobce mnoha typů moderních obráběcích strojů, firma TAJMAC-ZPS.

Michale, co nám ještě o dlouhotočném automatu prozradíte?

Většinou je těchto strojů u zákazníka v hale několik, a pokud jsou dobře seřízené, zvládne jich obsluha ovládat i pět, protože už pouze doplňuje materiál a mění nástroje. Někdy jsou profese seřizovač strojů a obsluha v jedné osobě, ale častěji je to právě takto rozděleno. Seřizovač stroje připraví a nastaví na obrábění konkrétní série a obsluha dohlíží na správný chod jednoho či více strojů.

Firma TAJMAC-ZPS, kterou dnes vlastní italská rodina Taiariolů, koupila v roce 2006 francouzskou výrobu těchto dlouhotočných automatů a převedla ji do Zlína. V názvu MANURHIN se ukrývá jak samotná manufaktura, tak i název řeky Rýn, na jehož břehu stála. Měl jsem to štěstí, že jsem tehdy právě dokončil střední školu a jako první dělník jsem do divize MANURHIN K‘MX nastoupil. Zpočátku jsem se učil stroje sestavovat a až později jsem se stal servisním technikem.

Jak jste se jako čerstvý maturant o této příležitosti dozvěděl?

Lidé z TAJMACu byli u nás ve škole. Představovali firmu i tento nový projekt. Zaujalo mne to a rozhodl jsem se práci vyzkoušet. V té době jsem měl za sebou zkušenosti z firmy Barum, kam jsem už od šestnácti let chodil jako brigádník, práce mne celkem bavila a byl jsem dobře odměňován. Nechtěl jsem však po skončení školy žít život, který se řídí tím, zda má člověk denní nebo noční směnu, a chtěl jsem uplatnit to, co jsem se naučil ve škole.

Které předměty vás během studia nejvíc bavily?

Studoval jsem Integrovanou střední školu technickou ve Zlíně, obor mechanik seřizovač. Když jsem na střední nastoupil, vůbec jsem netušil, co mě čeká, nevěděl jsem ani, jak soustruh vypadá. Původně jsem chtěl být elektrikářem nebo „ajťákem“. Ve škole mě skoro žádné předměty nebavily. Nejhorší pro mne byla čeština. Matematika, ta mi naopak celkem šla. Bavila mne ale asi jen praxe, kdy jsem se ve školních dílnách seznámil s tím, jak vypadá soustruh, frézka, vrtačka. Dostal jsem se také k CNC strojům a jejich programování. Líbilo se mi, když jsem napsal program a stroj pak podle něj obráběl.

Jaké byly vaše začátky v zaměstnání?

Krušné, hodili nás rovnou do vody – a plavte. Když jsem v roce 2006, ve svých devatenácti letech, nastoupil, byli jsme s kolegou, který také začínal po škole, vysláni na dva měsíce do Francie, abychom se naučili montovat stroje. Bylo to těžké, protože jsem neuměl jazyky. Ale nezbylo mi nic jiného, než se angličtinu naučit. Úsměvné bylo i to, že cesta služebním vozem do Francie byla pro nás oba vlastně první delší cestou. Do té doby jsme jeli autem maximálně kousek za Zlín. Ve Francii jsme stavěli stroje a učili se, jak to má všechno správně být. Líbilo se mi, že ráno stál v hale kus železa a já jsem z toho udělal něco, co fungovalo. Jsem rád, že jsem prošel obdobím, kdy jsem stroje montoval, protože teď se mi tyto znalosti hodí. Vím přesně, jak je stroj sestaven. Noví kolegové, kteří přicházejí na pozici servisního technika, to mají těžší.

Jak vypadá váš pracovní týden?

Tři nebo čtyři dny jsem na cestách k zákazníkům. Někdy je to častěji, někdy méně. Jezdím především po České republice, na Slovensko a do Polska. V našem týmu je nás pět servisních techniků, jednotlivé návštěvy si tedy mezi sebou můžeme rozdělit. Pokud zákazník zavolá, snažíme se reagovat co nejrychleji. Některé problémy řešíme hned po telefonu a nejpozději druhý den k zákazníkovi vyrazíme.

To je výhoda výroby v Čechách – jsme flexibilní a můžeme okamžitě reagovat. Se zákazníky, které máme po světě, je to složitější. Proto doporučuji českým firmám kupovat naše stroje. Když se jim stroj zastaví, druhý den ho opravíme. Firma pak nemusí řešit ztráty, které jeho zastavením vznikají. To, že se stroj pokazí, je zpravidla důsledkem přirozeného opotřebování součástek, každá z nich má nějakou životnost. Vyměňujeme především těsnění, kabely a ložiska.

Kdybyste tehdy na střední škole věděl, co bude vaše práce obnášet, rozhodl byste se stejně?

Neměnil bych. Moje práce mě baví. Líbí se mi, že je každý den jiný, poznám různá místa. Většina zákazníků už jsou dnes mými kamarády, jsem s nimi často v kontaktu. Líbí se mi také to, že jim pomáhám vyřešit nějaký problém. Díky této práci jsem se naučil řadu nových věcí a také jsem se podíval po světě. Nové stroje jsem instaloval v Alžírsku, v Rusku, v Indii a skoro ve všech evropských zemích. Dnes už kromě angličtiny mluvím i rusky.

Pokud byste měl mladým lidem, kteří jsou v sedmé nebo osmé třídě a o svém budoucím povolání se teprve rozhodují, dát nějakou radu, co by to bylo?

Měli by dělat to, co je baví. A pokud zatím nevědí, co to vlastně je, tak by se měli hodně chodit dívat do firem. Rozhlížet se, jak to tam vypadá, a ptát se, co jednotlivé profese obnášejí. Například u nás uvidí krásné čisté haly, pěkné prostředí, zajímavé stroje, prima partu. Podle toho si pak mohou svoji budoucí cestu vybírat.

Text: Vlasta Piskačová

Foto: Vlasta Piskačová a archiv TAJMAC-ZPS

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TECH EDU 3 / 2020 na straně 4-5.