Pokud zmizí škola, společnost se rozpadne

Jak bude vypadat práce v budoucnosti? Diskuze se stále častěji nesou ve znamení robotů. Pojďme se nyní soustředit hlavně na lidi. Bude se chodit do práce, nebo už bude práce chodit za námi? A nakolik je reálné uvažovat o zakázkové ekonomice? Také o tom debatovala manažerka komunikace Microsoftu pro střední a východní Evropu Lenka Čábelová s Bobem Kartousem, který působí na Pražském inovačním institutu, Vysoké škole ekonomiky a managementu nebo v KoroNERV-20.

Budeme schopni převzít za sebe odpovědnost?

LČ: Letos jsme (i v důsledku covidu-19) zjistili, že je možné z domova – respektive odkudkoli, kde máme bezpečné připojení – dělat více věcí, než jsme si ještě nedávno dokázali představit. Navíc sílí i trendy jako projektová neboli zakázková ekonomika. V USA například podle některých statistik polovina lidí pracuje jako kontraktoři na volný úvazek, ne jako zaměstnanci. Je to bublina, nebo nová realita?

BK: Co se zakázkové ekonomiky týče, Spojené státy, které jsou skutečně do slova a do písmene volnotržní, jsou zajímavý příklad. Otázka je, co to udělá s konceptem sociálního státu, protože v tomto pojetí nejsme zaměstnanci, ale kontraktoři, tudíž přebíráme naprostou zodpovědnost za to, co s námi bude v okamžiku, kdy už nebudeme tak produktivní; což je jedna ze zásadních výzev, kterým budeme čelit v budoucnosti. Jakým způsobem to promění život společnosti, odpovědnost za naše životy? Do jaké míry bude vůbec možné se spolehnout na to, že nám někdo pomůže, pokud budeme nemohoucí nebo staří? Odpovědi, respektive inspiraci, hledám spíš ve Skandinávii, v tom, jak se tamní společnost snaží přizpůsobit modelu zakázkové ekonomiky a zároveň si uchovat stávající model vyznačující se velkou mírou soudržnosti.

V tomto kontextu je jistě zajímavé, že zatímco například ve Švédsku většina lidí od technologií očekává zlepšení kvality života a obecněji je nahlíží pozitivně, ve Spojených státech se disrupce poháněné technologií drtivá většina obává. Souvisí to i s tím, že se švédská společnost snaží lidi v tripartitě stát–zaměstnavatel– zaměstnanec připravit na to, co přichází. A tak jim pomáhá se adaptovat na novou technologickou, ekonomickou a sociální realitu.

LČ: Nevymizí ale nejen „chození do práce“, ale i „práce“ jako taková? Množí se predikce, podle kterých za nás budou práci dělat roboti, a tak je načase vymyslet alternativní způsob distribuce hodnot, který nebude založený na tom, kolik času člověk stráví za strojem, ať už je to pás nebo počítač.

BK: Jsem přesvědčený o tom, že ke změně distribuce hodnot dojít musí. Pokusy se základním příjmem nebo nepodmíněným příjmem nejsou snahou implementovat science fiction. Když Donald Trump v rámci své prezidentské kampaně prohlašoval, že vrátí zpátky pracovní místa, která byla dislokována do zemí s levnější pracovní silou, vytvořila se skupina renomovaných amerických ekonomů a podívali se na to, kam ta práce zmizela, respektive jak se věci mají ve skutečnosti. Zjistili, že práce mizí, ale outsourcing není nejdůležitější faktor. Tím je automatizace, která za posledních dvacet let snížila potřebu lidské práce; výkon ekonomiky zároveň rostl, což je neméně podstatné. Znamená to, že jsme pravděpodobně jako společnost schopní zvyšovat celkovou hodnotu, kterou vytváříme, a přitom snižovat potřebu lidské práce. Je tedy nasnadě, že bude třeba adekvátně přizpůsobit distribuci hodnot.

Inspiraci hledejme spíš ve Skandinávii než v USA.

LČ: Část expertní obce radí základní příjem něčím podmínit. Lidé by na sobě měli pracovat, například se rekvalifikovat nebo obecněji vzdělávat, případně se zapojit do veřejně prospěšných projektů. Vidíte to podobně?

BK: To je dobrá otázka, jestli by mělo být nutné přinášet společnosti nějakou hodnotu. Současná povaha společenské smlouvy je taková, že pokud pracuji, dostávám za to peníze. Nepracuji-li, stát říká: „Dobře, já se o tebe chvíli postarám. Jsi-li produktivní, nejsi-li nemohoucí, budeš se ale muset v určitém okamžiku osamostatnit, a pokud to neuděláš, tak budeš na nějakém úplném minimu zajišťujícím jen to, abys přežil.“

Jaká bude budoucí verze této dohody? Bude pomoc, respektive příjem, něčím podmíněna? Já se domnívám, že ano. Pokud bychom vytvořili prostředí, ve kterém lidé nepodmíněně získávají prostředky, aby se mohli šatit, živit a měli střechu nad hlavou, tak hrozí, že dojde k nějaké malfunkci, deformaci společenského prostředí. Dokážu si představit, že by velká část lidí upadla do letargie, apatie, že by se stala obětí virtuální reality.

LČ: To je velmi pesimistická představa toho, co nás možná čeká. Jak by mohla vypadat pozitivní varianta věcí budoucích?

BK: Diskuze o základním příjmu jsou zatím na samotném prvopočátku a bude nám ještě chvíli trvat, než dospějeme k nějakému prototypu toho, co by mohlo být funkční. Tím nejspíš nebude nepodmíněný příjem, ale podmíněný příjem, tedy model, na který jste poukazovala. Lidé prostě budou dostávat nějaké prostředky k tomu, aby mohli žít – a nejspíš to nebude jen na pokrytí základních potřeb –, ale za to budou muset něco z pohledu společnosti smysluplného dělat. Bude třeba dokázat, že člověk tyto prostředky v nějakém sociálním smyslu „investoval“, a ne jen utratil.

Nastoupí spíš takzvaná work-life integration (prolínání práce a života) namísto známé work-life balance (vyvažování práce a života).

Ve volném čase se nelelkuje

LČ: Změní se určitě také vnímání volného času. Mám na mysli, že nastoupí spíš takzvaná work-life integration (prolínání práce a života) namísto známé work-life balance (vyvažování práce a života). Významnou roli v tom má bezpochyby škola. A pokud vzdělávání funguje podle principu „naučím se, udělám zkoušku, zapomenu“, naše děti na to nejspíš připravené nebudou. Můžeme se v dohledné době dočkat změny? Budou si děti ze školy odnášet nikoli jednotlivé znalosti, ale lásku k učení a chuť se neustále rozvíjet?

BK: Já jsem v tomhle mírně skeptický. Nemyslím si, že škola dokáže sama sebe proměnit. Jde o společenskou instituci, která trpí vysokou mírou setrvačnosti. Čím dál tím větší část dovedností, znalostí a osobnostních charakteristik se stává doménou neformálního vzdělávání, které školu obchází. A to bude nejspíš platit i napříště. To je na jednu stranu řešení problému nedostatečného či neodpovídajícího vzdělávání, na stranu druhou je to ale nebezpečné, protože v okamžiku, kdy ztratíme školu jako instituci, riskujeme, že se nám společnost rozpadne na různé kasty. Když to řeknu velmi jednoduše, škola je jedno z posledních míst, kde se setkávají děti z různých společenských vrstev. V okamžiku, kdy zmizí a jednotlivé společenské vrstvy budou řešit vzdělávání svých dětí samy, zanikne základní, přirozená konektivita mezi různými vrstvami a v takovém okamžiku se společnost rozpadá.

LČ: Budeme v budoucnu chodit do školy hlavně kvůli sociálnímu propojení, zatímco podstata výuky se bude odehrávat „kdekoli“, podobně jako to ve stále větší míře platí o práci?

BK: Do školy budeme chodit jednak kvůli sociálnímu propojení, ale také kvůli potřebě připravit se na změnu, která roste úměrně s tím, jak rychle starý svět zaniká. K tomu, aby se děti a obecněji mladí lidé zvládli přizpůsobit nové realitě, budou potřebovat delší čas na přípravu, jinými slovy strávit delší čas vzděláváním. Půjde o reakci na to, že je svět složitější. Nebude už stačit přebírat naučené modely a reprodukovat je. Čeká nás hodně změn, což si vyžádá mnohem větší míru kreativity, komplexního chápání souvislostí a řešení problémů. Stejně důležitá bude i schopnost spolupráce, protože se ani napříště nevymaníme z toho, že jsme společnost, a nikoli jen osamoceně stojící individua bez vazeb na ostatní.

Role rodičů je nenahraditelná

LČ: Zajímavé je, že za dob našich babiček došlo ke koncentraci, teď naopak v mnoha případech dochází k postupné distribuci a lokalizaci výroby. Zřejmě i v kontextu těchto a dalších významných změn se asi nemá smysl dětí ptát: „Čím budeš, až budeš velký?“ Jakou otázku bychom jim měli klást?

BK: Co tě zajímá? Obecněji bych pak potřebu přeformulovat tuto často kladenou otázku zasadil do kontextu reformy, která nás čeká: Tím největším a nejdůležitějším úkolem rodičů a vůbec celé společnosti je a bude zaměřit se mnohem víc na výchovu a vzdělávání. A to tak, aby byla skutečně promyšlená. Donedávna jsme si jako lidstvo vystačili s tím, že jsme replikovali modely našich rodičů a prarodičů. Ta doba skončila. Dětství se totiž naprosto změnilo.

Spousta rodičů kvůli tomu naříká zejména proto, že si nevědí rady. To je ale vcelku přirozené a pochopitelné. Jestli tedy chceme dnes dětem klást nějaké otázky týkající se budoucnosti, měli bychom jim s jejich pomocí chytře ukazovat cesty, kterými se mohou vydat: Co tě zajímá? Jakým směrem se chceš vydat? Jaké k tomu máš prostředky? Jaké jsi k tomu u sebe odhalil (odhalila) nadání?

LČ: Čeho bys chtěl dosáhnout? Co bys chtěl změnit?

BK: Přesně to jsou zajímavé otázky…

LČ: ...a patrně nejdůležitější je přestat se ptát „čím chceš být“, protože tím děti omezíme velice úzkou představou a koncepcí a v důsledku toho se o mnoho let později mohou dostat do frustrující situace. Třeba proto, že jim „byla vybrána“ pracovní pozice, která je léta nebavila, a k tomu najednou mizí.

BK: To už se děje. Současní mladí se ve dvaceti rozhodují, na jakou vysokou půjdou. Společnost se jich tedy stále v relativně raném věku ptá „čím chceš být“, navzdory veškeré nejistotě, ve které žijeme. Sedmdesáti procentům českých dětí tuto otázku navíc natvrdo položíme už v patnácti letech; po základní škole jdou na odborně zaměřenou střední, což znamená, že je nutíme si vybrat svou profesní budoucnost. A to je špatně.

Mladí jsou vystresovaní, protože vidí, že se budoucnost může odehrát podle vícero scénářů. Proto by se mělo prodloužit všeobecné vzdělávání na maximální délku, i o celou střední školu. Profesní orientaci bychom měli ponechat až na terciární sektor. K tomuhle modelu nutně směřujeme.

Co tě zajímá? Čeho bys chtěl dosáhnout? Co bys chtěl změnit? To jsou otázky, na které bychom se měli dětí ptát.

Autor a foto: AlterEko.info