Jde o to děti pro techniku nadchnout, ne je složitostmi odradit

Text Jiří Frey, Foto archiv centra TECH EDU 3 / 2015

Kde se vzala liberecká iQLANDIA a kdo ji vymyslel? To byla první otázka na jejího ředitele Pavla Coufala.

Naše společnost byla založena v roce 2002 s cílem přenést koncept onoho známého pravidla škola hrou. V roce 2004 jsme otevřeli první sály muzea zábavného poznávání. Dnes už je rozloha našeho iQPARKU asi tři tisíce čtverečních metrů. Jeho návštěvnost byla od začátku až překvapivě vysoká a lidově řečeno, už se nám tam exponáty a návštěvníci nevešli. Podařilo se nám sehnat prostředky na to, abychom náš projekt rozvinuli, abychom byli porovnatelní s podobnými centry v Evropě. A tak jsme vybudovali iQLANDII.

Měli jste ve světě nějaký konkrétní vzor? Nemyslím tím, že jste opisovali, ale řekněme, kde jste brali dobré náměty, do čeho se pustit?

Klidně můžeme přiznat, že jsme i trochu opisovali, proč ne, když šlo o úspěšné projekty. Máme databázi fotografií z center z celého světa, řadu z nich jsme osobně navštívili. Inspirovali jsme se tam, kde jsou v Evropě podle našeho názoru v tomto směru nejlepší. To je určitě Technorama ve švýcarském Winterthuru a Phaeno v německém Wolfsburgu. Řekněme, když jste zmínil to opisování, že asi padesát procent našich exponátů je stejných, jako lze vidět jinde ve světě, a padesát jsou exponáty jiné, naše. Z našeho vlastního vývoje. A ty zase naopak opisují zahraniční centra od nás. Ale nezlobíme se proto na sebe, každý dobrý nápad ať si užijí děti i další návštěvníci center u nás i jinde v Evropě a vlastně v celém světě.

Zaměřujete se na zábavu návštěvníků, nebo i na snahu o to, aby trh práce nepostrádal studenty a poté absolventy technických oborů?

Naším cílem není, aby všichni, kdo nás navštíví, šli studovat technické obory. Chceme v dětech, ale i v dospělých zapálit zájem o vědu a techniku. Zábavnou formou, která nikoho nezraňuje, do ničeho nenutí, jen mu dá příležitost, aby si věci vyzkoušel. Nejde o to, aby návštěvníci co nejrychleji proběhli všechny naše expozice, ale abychom je zaujali tak, že se zdrží, zapřemýšlí a sami si něco vyzkoušejí. Nechceme vysvětlovat principy, ale vzbudit zájem, aby si každý sám dohledal další podrobnější informace.

Naším cílem není, aby všichni, kdo nás navštíví, šli studovat technické obory.

Jak to třeba v praxi funguje?

Kromě exponátů nabízíme v iQLANDII návštěvníkům i pracovní listy, aby jejich pobyt u nás byl interaktivní. V našem programu jsou workshopy, badatelské diskuze s odborníky na různá témata. Častěji sem chodí děti z druhého stupně základní školy a rodiče s dětmi této věkové kategorie. A iQPARK zaměřujeme na ty mladší děti, je tam víc her a méně odbornosti, abychom je neodradili od techniky jako od něčeho, co je pro ně příliš složité a nepochopitelné. Je to takové interaktivní muzeum techniky pro děti.

Vaší iQLANDIÍ jsem prošel, kolik je tam interaktivních exponátů?

Několik stovek. Třeba globální oteplování, mořský příliv a odliv, ozónový efekt, tak bych mohl jmenovat další a další.

Viděl jsem, jak děti s exponáty skutečně pracují. Při tom množství a návštěvnosti asi máte co opravovat.

Některý den máme třeba dvacet exponátů v opravě. Ovšem při tom celkovém počtu je to minimum. Vezměte si, že loni je použilo tři sta sedmdesát tisíc návštěvníků a někteří z nich samozřejmě zkoušeli, co všechno ta věc dokáže a snese, až některému exponátu prostě došly síly. Ale my v žádném případě neuvažujeme o tom, že bychom něco vystavovali za sklem. Prostě s tím asi desetiprocentním poškozením se musí počítat.

A jak to vypadá u menších dětí v iQPARKU? Čím zaujmete je?

Tam si mohou děti třeba v obchodě vybrat jablko, u pokladny si je naskenovat a zjistí, že bylo dovezeno z Portugalska a spotřebovalo se na celou dodávku tolik a tolik litrů nafty, nebo že ten rohlík, co si daly do košíku, je až z jižní Moravy.

Když se vrátím k iQLANDII. Vaše planetárium mě dostalo.

Ale nejsme jen velkým dalekohledem. Nabízíme živě komentované zhruba dvacetiminutové pořady o noční obloze, kde se střídá roční období i lokalita, ze které k nám návštěvníci přijeli. Divácky úspěšné jsou filmy o dobývání vesmíru. Od prvního letu člověka do vesmíru a první šlápoty na Měsíci až po současné komerční lety raketoplánů s bohatými výletníky. Něco připravujeme sami, filmy kupujeme. Jsou asi tři čtyři špičková světová studia, která se těmto kosmicko-astronautickým tématům věnují, a dětští návštěvníci, věřte mi, při tom ani nemuknou.

Takže provozovat takové centrum, jako je vaše liberecké, není asi žádná levná záležitost.

Občas se na nás někdo zlobí, že jsme prý předražili vstupné. Ale celé to funguje tak, že jsme obecně prospěšná společnost, která na svůj provoz musí vydělat. A to je asi padesát milionů korun ročně. Stát, kraj ani město na chod centra bohužel příliš nepřispívají. Vlastně, abych byl spravedlivý, kraj nás teď začíná podporovat. Řekl bych, že zatím symbolickou částkou. Takže žijeme hlavně ze vstupného a sponzorských darů. Samozřejmě máme slevy pro školní kolektivy a pro rodiny s dětmi. Víte, trh vstupného je dost deformovaný. Státem dotovaná muzea vybírají třeba jen třicet korun, ale to bez dotace daňových poplatníků nelze přežít. A nelze nabídnout kvalitu a variabilitu. Vždyť pak si možná stěžovatelé na výši vstupného zajdou na pár rodinných hamburgerů a peněženku provětrají daleko víc. Nebo když jdou do kina na hodinu a půl na kdoví co, zaplatí děti víc než u nás za poznání a zábavu.

Pojďme dál. Jak se vyznat ve vašem poměrně rozsáhlém centru? Když přijde paní učitelka se svou třídou, poskytnete jí odborný doprovod?

Už při vstupu dostanou všichni informace od našeho lektora. Z internetu si mohou předem stáhnout pracovní listy, o nichž už jsem se zmínil, a rozhodnout se, na které části našich expozic se zaměří, kde se s žáky zdrží, kam půjdou nejdřív, dokud děti udrží pozornost. Naše centrum není hrad či zámek, kde by průvodce říkal, kde co je a na co. Jde o individuální návštěvu. Někdo se od nějakého interaktivního exponátu nemůže odtrhnout, jiný ho bez povšimnutí přejde a zastaví se u jiného. O to nám jde. Ať každý dostane možnost posoudit všechno, ale ať se podle svého zaměří na to, co ho zaujalo. Kromě úvodní informace při vstupu se mohou návštěvníci domluvit i při procházce expozicemi, protože v každém sálu je lektor, který, je-li zájem, poskytne podrobnější a třeba i odborně zasvěcenější informace.