Naše technické geny by neměly zůstat jen v učebnicích historie

Letos poprvé proběhla na školách soutěž Světlo na cestu, jejímž sponzorem a jedním z duchovních otců je majitel rodinné firmy Filák, působící v oblasti holografie, fotovoltaiky a LED technologií, Jan Filák. Hovořili jsme s ním na slavnostním vyhlášení vítězů Srdce s láskou darované v Poslanecké sněmovně. Zajímalo nás, jak hodnotí stav našeho technického školství, připravenost jeho absolventů a co by mohli naši podnikatelé nabídnout k oživení tuzemské průmyslové tradice.

Již loni jste podpořil soutěž Srdce s láskou darované, ale její letošní novinka – zvláštní cena Světlo na cestu je vám asi bližší. Jak se vlastně zrodila myšlenka uspořádat pro žáky základních škol klání v průmyslovém designu?

Máte pravdu. Sice nepodceňuji význam rozvoje výtvarného a literárního projevu, ale můj šálek kávy je technika a každodenním chlebem její využití v praxi. Patřím mezi podnikatele, kteří se trvale perou s negativními důsledky letitého přehlížení neuspokojivého stavu tuzemského technického školství, úpadku technického myšlení a ztráty manuální zručnosti mezi střední a mladou generací. Jako starého baťovce mě to mrzí o to víc, že jsem ještě zažil doby, kdy u nás o kvalifikované pracovníky pro průmysl nebyla nouze.

Mladí lidé si mohou vybrat obor svobodně. Jak byste je chtěl přitáhnout k profesi, v níž třeba podle svého názoru nemohou uplatnit své silné stránky nebo v ní nevidí budoucnost?

Žáci základních škol si volí obor, o němž mají nějakou představu, nebo odchodem na gymnázia své rozhodnutí, co budou později v životě dělat, odkládají. Na základních školách je kromě matematiky a fyziky zaměřena výuka zejména humanitně a technických předmětů je tam minimálně. Jak si tedy mohou vytvořit představu, co jim technické obory nabízejí? Musíme jim dát víc příležitostí, víc je vtáhnout do skutečné praxe.

Přerušení kontinuity

Loňský rok byl vyhlášen Rokem technického vzdělávání. Ministerstvo školství podporuje dotacemi polytechnickou výchovu v mateřských a základních školách, které vybavuje polytechnickými stavebnicemi, učebními pomůckami a metodickými materiály. To je podle vás málo?

Nestačí jen materiální vybavení v modelových učebnách. Nejvíc je zapotřebí šikovných učitelů se zájmem o technické předměty a spolupráce s lidmi z průmyslové praxe. Na řadě základních škol bylo po roce osmdesát devět zrušeno praktické vyučování, tzv. dílny, v nichž děti rozvíjely svou manuální zručnost a vztah ke světu. Téměř „vyhynula“ profese mistrů odborného výcviku, kteří odešli dělat něco jiného. Ztráta zkušených praktiků je největší ranou pro naše odborné školství a budoucnost našeho průmyslu. Už není čas dlouze zkoumat příčiny a zavádět nové systémy. Dokud jsou prarodiče ještě při síle, měli by předat své zkušenosti vnoučatům. Jinak se o našich technických genech bude psát již jen v učebnicích historie.

Dokud jsou prarodiče ještě při síle, měli by předat své zkušenosti vnoučatům. Jinak se o našich technických genech bude psát již jen v učebnicích historie.

Není fenomén „dílen“ v éře digitalizace a zavádění Průmyslu 4.0 archaismus?

Nemyslím a je jedno, jak ho nazveme. V současné době děti dostávají technologicky co nejdokonalejší hračky, takže téměř nemají prostor k rozvoji kreativity. Potom se nemůžeme divit, že jim chybí tvůrčí technické myšlení.

Všimla jsem si, že hned po slavnostním předání cen vítězům soutěže Světlo na cestu jste se dal do hovoru s jejich držiteli. Domlouvali jste návštěvu vaší firmy, kterou jste jim veřejně nabídl?

Ano, i o tom jsem se žáky ze Základní školy Polešovice a jejich paní učitelkou mluvil. Oceňuji, že se do tak náročné disciplíny, jako je návrh světelného objektu, který by šel i vyrobit a byl funkční, vůbec pustili. Vidím v těch pár kolektivech, jež se do soutěže přihlásily, jiskřičku naděje, kterou bychom neměli nechat zhasnout. Rád bych jim ukázal, jak to chodí v praxi. Jak vyvíjíme a vyrábíme naše produkty, aby byly konkurenceschopné.

Jak se vyhnout rozčarování

Na sociálních sítích a některých specializovaných webech účastníci diskuzí pochybují o perspektivě dělnické profese ve světě automatizace a robotizace. Není praktické vyučování něco, bez čeho se člověk v 21. století obejde?

Není. Sám se na absolventech škol, kteří se u nás ucházejí o práci, přesvědčuji o tom, že ti, kteří během studia nepracovali, vůbec netuší, co je čeká v praxi, a své nerealistické představy brzy přehodnotí nebo jdou jinam.

Firmy si někdy hledají potenciální pracovníky samy přímo mezi studenty technických vysokých škol. Nezkoušel jste to?

I s tím mám zkušenosti. Naše společnost je na trhu třiadvacet let a na výzkumu a vývoji výrobků spolupracujeme s Fakultou jaderné fyziky ČVUT Praha a Fakultou chemickou VUT Brno. Ale to už je ta špička, která vyrůstá ze základny – mládeže na základních a středních školách. Právě tam bychom rádi pomohli.

Ale naše vysoké technické školství snad nemá tak špatnou úroveň, nebo ano?

Nechci se pouštět do zobecňování, samozřejmě existují mezi jednotlivými obory a pracovišti velké rozdíly. Každopádně před čtyřiceti lety, kdy jsem absolvoval vysokou školu, tvořila praxe až třetinu našeho studia. V zaměstnání jsme pak nebyli zaskočeni běžnou realitou.

Vysoké školy dnes bývají vybaveny moderní technikou, s níž se studenti sžívají již při studiu. Nejde pak jen o to, zvolit vhodnou proporci mezi teorií a praxí?

Odpovím z vlastní zkušenosti. Nedávno mě v prostorách jedné naší vysoké technické školy zaujal nainstalovaný park finančně nákladných CNC obráběcích strojů, speciální trhací stroje, stroje na testování materiálu a další drahé vybavení. První, nad čím jsem se zarazil, byla jejich provenience. Místo výrobků našich firem, které úspěšně exportují na vyspělé trhy, tam stály americké „haasy“. A co mě překvapilo ještě víc, byla reakce odborného asistenta na mou otázku, zda se je budoucí inženýři učí také programovat? Odpověděl, že ne. Tak takoví absolventi se ve firmách uplatní jen stěží.