Škola je střípkem mozaiky vzdělávání

Rakousko-uherské školství chrlí prefabrikáty (stejně jako anglosaské), každý student je přitom jedinečný. Napříště je proto třeba objevit a rozvíjet síly a z toho vyplývající potenciál každého studenta zvlášť. K tomu by měly přispět nejen školy, ale celý arzenál vzdělávacích nástrojů, které jsou dnes k dispozici. Nejen o tom hovořil v rámci projektu Alter Eko ředitel pražského Gymnázia Jana Palacha Michal Musil s někdejším prezidentem Microsoftu pro Evropu, dnes stratégem a konzultantem Janem Mühlfeitem.

I po třiceti letech ve školství mě fascinuje neuvěřitelný potenciál, který v dětech na základních i středních školách je. Zároveň mě ale trápí naše neschopnost, ať už pedagogická či lidská, tento potenciál objevovat, probouzet a rozvíjet. Čím si myslíte, že to je, pane Mühlfeite?

Potenciál je rozdíl mezi tím, kde jsem dnes a kde mohu být v budoucnu. Je přitom tím větší, čím víc student pracuje se svými talenty – a ty dědíme od otce a od matky. Když se dítě narodí, má asi 100 miliard mozkových buněk, buňky se potom propojí, čemuž se říká synapse a synapse jsou tím silnější, čím víc se může dítě svému talentu věnovat. Vezměte si, že když si děti v útlém mládí necháme hrát, hrají si přesně s těmi hračkami a dělají přesně to, co reflektuje jejich talenty. Podle americké NASA tak 98 procent dětí předškolního věku vykazuje vysokou kreativitu, v deseti letech je to jenom 30 procent, v patnácti letech 15 procent a v pětadvaceti jsou to už jen dvě procenta. Proč tomu tak je? Protože v regionu střední a východní Evropy neustále vévodí učební model armády, to znamená drilovací. V anglosaských zemích pak mají systém továrny. Oba dva tyto modely jsou přitom špatné, protože v továrně jsou z dobrých důvodů modely unifikované, ale každý student je unikát. A stejný problém je s armádním modelem.

Můžeme ale po učitelích chtít, aby v sobě nacházeli chuť odemykat talenty žáků, což určitě není jednoduché? A jak něco podobného dělat v podmínkách dnešního školství, když jsme svázáni různými rámcovými programy a modelem, který jste zmínil?

Dám vám jednoduchý příklad: dítě přijde domů a začne si stěžovat, že má učitele na dějepis, který do něj drtí letopočty. Stejné dítě přitom za pět minut vyjmenuje přes dvě stovky pokémonů, kdo je s kým příbuzný a tak dále. Víte, v čem je rozdíl? K pokémonům má emoční vazbu, má je rádo. Když se tak ve škole vymění učitelé a najednou je tam někdo, kdo zasadí data do historického kontextu, začne jim vykládat příběhy, vytvoří se emoční vazba. Děti začnou dějepis milovat a o tom to je. My si musíme uvědomit, že se lidé dnes dokážou v průměru soustředit jedenáct minut, pokud to chcete prodloužit, tak je třeba do školství dát mnohem víc příběhů.

Když jste působil v Microsoftu, kladli jste důraz na rozvoj silných stránek zaměstnanců. To se mně líbí. Měli bychom se právě na to ve školství také zaměřit?

Jsem občas nařčen z toho, že říkám, že by se děti neměly některé předměty učit. Tak to ale není. Říkám, že se musí všechno naučit na určitou úroveň, ale víc se věnovat věcem, ve kterých mohou vyniknout. Třeba Tiger Woods má silnou stránku ve švihu, kterému se víc věnoval. Jarda Jágr je skvělý útočník, protože umí skvěle bruslit dopředu; kdyby hrál v obraně, není tak dobrý, protože tak dobře dozadu nebruslí. Já jsem kouč olympijských vítězů, top manažerů, dětí z dětských domovů a neznám nikoho, kdo by vynikl díky slabinám. Když totiž rozvíjíte slabinu, nikdy se nemůžete dostat do flow. To jsou okamžiky, kdy je to pro vás na jedné straně hodně těžké, ale na straně druhé maximálně využíváte talent a silné stránky. Jan Pirk například říká, že kdyby po třech hodinách operace spadla skříň, tak to neslyší. Flow je bezmyšlenkovitý stav, kdy člověk podává absolutní výkon, a kterého nedosáhne pomocí slabiny.

Když dnes děti ve škole spolupracují, je to opisování a všichni dostanou pětku.

Dovolte mi teď vzdělávání zasadit do širšího kontextu. Zhruba před pěti lety jsem si všiml toho, že někteří středoškolští studenti začali nabádat své spolužáky, aby nechodili do školy, neztráceli čas a vzdělávali se sami. Chtěli uvolnit z výuky, aby se paralelně mohli vzdělávat v jiném světě. Mně se to začalo líbit, já si myslím, že dnes už musíme počítat s tím, že škola je pouze jedním ze zdrojů informací. Jak to ale se školou propojit?

Dnes je už 90 procent toho, co se ví, na YouTube; já se například vzdělávám hlavně z YouTube. Jinými slovy, vzdělání a vzdělávání je důležité, ale škola je jen jedním z faktorů, které v něm hrají roli – a s ostatními musí komunikovat. Kupříkladu Khan Academy nabízí osm tisíc kurzů a věci vysvětluje tak, že to pochopí i lidé, kteří mají rozdílné silné stránky. Mělo by tak dojít ke konvergenci těchto modelů či světů, vzdělávacích alternativ a školy, která do značné míry stále spoléhá na opakování, drilování, s čímž nelze uspět. Proč? Když studoval můj děda, bylo penzum znalostí nějaké, prostě to, co se vědělo. Když studoval můj otec, tak to bylo možná dvakrát tolik. Když jsem studoval já, tak už toho bylo několikanásobně víc. A dnes, když studuje moje dcera, je to řízeno exponenciálou. Takže množství toho, co by děti měly vědět, exponenciálně narůstá, což není možné pojmout, na to náš mozek není připraven.

Jak pravděpodobné je, že k vámi zmíněné konvergenci různých modelů dojde, že se někde skutečně institucionálně propojí škola a další vzdělávací kanály či alternativy?

Jsou země, které už to pochopily, respektive se touto cestou vydaly. Jednou z nich je Finsko, které dosahuje v testech OECD jedněch z nejlepších výsledků. Žáci jsou přitom o čtvrtinu času méně ve škole, prestiž učitelů je vysoká – loni se na pedagogickou fakultu v Helsinkách hlásilo 6000 lidí, brali jich 600 – a tak dále. K tomu je nicméně jedním dechem třeba dodat, že udělat vzdělávací reformu trvá. Inflaci zafixujete za šest až dvanáct měsíců, změnit zdravotnictví jde zhruba za pět let, ale reforma školství trvá víc než deset let. To ovšem není důvod, proč s ní nezačínat. Problém vidím v tom, že v České republice školství vlastně nikoho nezajímá. Jistě, politici se zaštiťují Janem Amosem Komenským, občas se o něm zmíní v projevu, ale na téhle úrovni to končí.

Když lidi spolupracovali v Microsoftu, říkali jsme tomu týmová práce a dostávali za to milionové bonusy.

Ve Finsku mám řadu kolegů, s nimiž jsem v kontaktu, a potvrzuji, co říkáte. Rozdíl přitom vidím v tom, že Finové jsou schopni se na něčem dohodnout a následně na tom také pracovat. Ve Finsku tak proběhla školská reforma a my v Česku mluvíme jen o tom, že byly zrušeny předměty. To podstatné ale řečeno není, přitom je to nesmírně zajímavé.

V souvislosti s Finskem a jeho úspěchy bych skutečně zdůraznil konsenzus, který jste zmínil. Politický konsenzus je totiž velice důležitý. Ve Finsku tak například mají Výbor budoucnosti, který zpravidla vede šéf opozice a kde jsou zastoupeny všechny politické strany. Je to think tank, skupina lidí, kteří přemýšlejí o tom, co by Finsko mělo za pět až deset let dělat. To si nedovedu v českém parlamentu vůbec představit.

Zapomeňme na stávající bariéry a limity a pokusme se na závěr o futuristický pohled, zamyšlení nad tím, jak by mohlo vypadat vzdělání a vzdělávání v roce 2050.

Technologie změní vzdělávání ve třech směrech. Zaprvé, budou v daleko větší míře umožňovat individuální způsob učení se. Zadruhé, učení a vyučování bude daleko globálnější. Když například měla moje dcera během gymnaziálních studií problém, neřešila ho se mnou, ale se svými vrstevníky. Hodně jsme cestovali, a má tak kamarády po celém světě, za tři minuty tak měla na Skypu pět dětí ze čtyř kontinentů, to byl její globální tým. Podobné věci přitom budou čím dál běžnější. A zatřetí, vzdělávání bude ve stále větší míře týmová práce. Představte si, že když dnes děti ve škole spolupracují, je to opisování a všichni dostanou pětku. Když lidi spolupracovali v Microsoftu, říkali jsme tomu týmová práce a dostávali za to milionové bonusy.