Design je způsob myšlení

Text Věra Vortelová, Foto Marek Jenšík a Shutterstock TECH EDU 4 / 2017

Sbírali ceny v designérských soutěžích, zajímala se o ně média a přicházely i první zakázky. V té době si tři čerství absolventi oboru průmyslový design Vysoké školy uměleckoprůmyslové ještě mysleli, že se prosadí jen designem. Návrhy městského mobiliáře upoutávaly pozornost originálním tvarem a promyšlenou konstrukcí, a tak se jejich autoři podivovali, proč se neprodávají.

„Jednou jsme se zaměřili víc na tvar, podruhé na materiál a technické zpracování, ale pořád jsme si lámali hlavu nad tím, proč se svou profesí nedokážeme uživit,“ vzpomíná jeden z nich, v současné době již respektovaný průmyslový designér a vysokoškolský učitel Martin Tvarůžek. „Moje první větší praktická zkušenost, kterou jsem získal ve společnosti mmcité, jež se časem zařadila mezi tři nejvýznamnější evropské výrobce městského mobiliáře, byla tvrdá a naučila mě designérskému stylu myšlení a pokoře. Až první poznatky z výroby a zpětná vazba od zákazníků mi umožnily pochopit, že musíme nabízet nejen kvalitní a atraktivní produkt, ale zohlednit vhodné technologie, snadnou konstrukci, dopravu, povětrnostní vlivy, servis, marketing i obchod a přitom se vejít do nákladů, které produkt udělají prodejný,“ vyjmenovává designér hlavní předpoklady toho, aby byl výrobek atraktivní a cenově konkurenceschopný.

Martin Tvarůžek chce svým studentům ušetřit čas při poznávání reality v opakované výrobě, proto se s nimi dělí i o nepříjemné a překvapivé zkušenosti, které nasbíral během své patnáctileté profesní dráhy. Jediným smyslem designérské činnosti musí být zákazník, zdůrazňuje hned v úvodu svých přednášek, seminářů a cvičení vytrvalý popularizátor průmyslového designu.

Není budík jako budík

„Na této myšlence jsem postavil i odlehčující cvičení na téma budík,“ říká Martin Tvarůžek a s úsměvem pokračuje: „Nemohl jsem si přitom nevšimnout, jak se na tvářích studentů s chytrými telefony v kapse mihl údiv a náznak despektu. Na mou otázku, kdo budík využívá, však všichni spontánně zvolali: ,No přece každý.‘ Jejich odpověď tak logicky navodila i druhé klíčové téma, jímž je určení vlastností produktu s přihlédnutím ke skupinám cílových zákazníků. Nucené probouzení je nepříjemný stav a budík patří mezi produkty, které jsou nositeli negativní emoce. Cílem designéra je proto ji odstranit nebo aspoň omezit.“

Pak už se tipy na cílové skupiny jen rojily. Muži, ženy, děti různých věkových skupin, hendicapovaní akutně nebo chronicky, slabozrací, nevidomí… „Velmi početnou cílovou skupinu student jsem si kupodivu musel vyžádat. Jak bydlíte? U rodičů, na koleji, s kamarády? Před zkouškou si člověk obvykle ještě opakuje látku, nastaví si budík na časnou ranní hodinu, aby se na ni podíval. Ale to pravděpodobně vzbudí ostatní,“ přibližuje designér průběh cvičení, na němž měli studenti za úkol definovat svou cílovou skupinu, popsat produkt, jak by měl vypadat, co by měl nebo neměl nabídnout, a navrhnout koncepční řešení.

„Jedna studentka si zvolila budík pro cílovku nevidomí/slabozrací. Kdyby mi donesla návrhy s ciferníkem, nechal bych ji vyhodit ze školy,“ dodává napůl žertem napůl vážně vyučující. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Se zajímavým nápadem, jak odstranit negativní emoce, přišla studentka, která si vybrala skupinu uživatelů 6+. Všechny děti mají rády hudbu, a proto svůj prototyp budíku vybavila tlačítky v různých barvách, označenými některými písmeny abecedy. Když budík začne vybrnkávat tóny, dítě ho uchopí a rozsvícená tlačítka postupně stiskem vypíná. Tím se dostane z momentu probuzení do aktivní části dne.

Komunikace – základ úspěchu

O tom, že Martin Tvarůžek nedá zkoušku nikomu zadarmo, se přesvědčila i další budoucí designérka, tentokrát s budíkem pro děti ve věkové skupině od tří do šesti let. Návrh na budík-želvu v podobě látkové hračky s ciferníkem vyšitým na bříšku se mu líbil. Hned si představil, jak přijde za vnoučkem na návštěvu dědeček a zkouší předškoláka z čísel. Nápaditý edukativní prvek.

„Když jsem v pátek Radce oznámil, že bych v pondělí chtěl mít hračku ušitou, povzdechla si, jak to má stihnout. V neděli v poledne mi volala, že je hotová. Tak jsem ještě přitvrdil, že chci mít zítra na obhajobách ve škole fotky s dítětem. To už se začala trochu bránit a namítala, že v Praze nikoho s malým děckem nezná. Radko, Praha má skoro půldruhého milionu obyvatel, tak si to nějak zařiď. Běž na zastávku, do nákupního centra, seznam se s lidmi. Designér musí umět komunikovat. Jó, a až budeš u svých nových známých v obýváku, dbej na to, aby barvy tepláčků a mikiny dítěte ladily s želvou. Moji studenti mají asi jinou představu, jak strávit víkend, ale pravdou je, že v neděli v půl jedenácté večer mi začaly lézt z úschovny fotky a v pondělí na prezentaci představila Radka fotografie budíku pojmenovaného podle holčičky, která se s ním fotila,“ s pocitem uspokojení odhaluje své pedagogické metody Martin Tvarůžek.

Text: Věra Vortelová

Foto: Marek Jenšík a Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TECH EDU 4 / 2017 na straně 14-15.