Dobře je teď!

Nevím, co vedlo mé předky, že v první půli minulého století začali hospodařit na pozemcích v záplavové zóně řeky Moravy. Tatínek v dobách svého mládí dostal také přidělený kus této nádherné půdy a s pomocí kamarádů tam v sedmdesátých letech postavil malou chatičku. Už tenkrát mu starý převozník říkal, ať tam nebuduje sklep. Ale co by mladí poslouchali staré, když voda si teče klidně až za hrází, že?

Už v osmdesátých letech se ukázalo, že převozník měl přece jen pravdu. Spodní voda prosakovala pod chatu zvláště ve dnech, kdy voda v řece po své předešlé kulminaci opět klesala. A když tatínek chatu v polovině devadesátých let začal kultivovat a zvětšovat, přišla voda i seshora. To se při povodních protrhla říční hráz a kalná voda stála v rozsáhlé záplavové oblasti celé dva měsíce. I většina stromů v oblasti uhynula a zdálo se, že si toto místo vezme příroda nazpět.

Tatínek se rozhodl chatu opravit, aby se do ní s maminkou nastěhovali, když museli prodat i byt, aby sehnali peníze na výplatu tehdejšího společníka ve firmě. Po třech letech pobytu v odloučené chatě se rodiče mohli přestěhovat do klasického domku. Pokud toto byla krize, tak ji tatínek zdárně překonal. Svou aktivitou a odhodláním uvedl svůj život do normálu.

Před dvěma lety jsem dostal pozvánku vystoupit na konferenci zaměřené na téma krize a jak z ní. Moc jsem nechápal, co to má se mnou společného. Můj život přece není plný kotrmelců ani pádů. Bylo mi vysvětleno, že jsme přece s tatínkem a sourozenci zažili finanční krizi v roce 2008, která naši firmu zasáhla, a my jsme v té době dokázali postavit nový areál, který jsme otevírali v květnu 2009. Musel jsem se tedy zamyslet. Co vedlo k tomu, že i při drastickém propadu tržeb jsme dokázali už za dva roky mít lepší čísla než dříve?

Přišel jsem hlavně na to, že stačilo dělat si to svoje. Nemít pozornost upřenou na špatné zprávy, ale naopak vnímat drobné úspěchy, které byly vidět všude kolem nás. Jen některým nepřišly dost zajímavé. Tyto drobné úspěchy podporovat stejně jako kolegy a zákazníky, kteří jsou na stejné vlně. Myslím, že nejlepší je nemít čas. Znásobit svou aktivitu a ukazovat lidem kolem sebe cestu svým optimismem. Nebylo přitom snadné dát lidem práci v době, kdy jí moc nebylo.

Tyto dny mi mou teorii o blahodárnosti zvýšené aktivity v době nouze jen potvrzují. Nikdo z nás nemůže mít radost z dopadů dnešní krize. Všichni jsme ale dostali příležitost ukázat, jak silní jsme, a doufám, že nás tato energie rychle neopustí.

A naše chatka? Od tatínka jsem ji dostal v roce 2007, abych se jako novopečený Pražák měl kam vracet. Dnes na ní trávím víkendy a za časů korony jsem si užíval večerní ticho, které kvůli všem zákazům umlčelo nedaleký hlučný ranč. Jak říkal Ota Pavel, se kterým nás spojuje láska k řece: „Je možné, že dobře je teď…“

Text a foto: Libor Sedláček