Jak se získává čas budoucí

Cestou z práce projíždím na kole kus lesem, který už dobře znám. Znovu a znovu po vyježděné cestě. Až jednou zbloudilý sluneční paprsek posvítil napravo ode mě – a uviděl jsem úzký chodníček, kterého jsem si nikdy nevšiml. Nevědomky jsem na něj uhnul.

Pěšina mne sama vedla, podivně se stáčela doprava a klikatila mezi stromy. Jakési vnitřní pružení mě pohánělo, abych po ní pokračoval dál a dál. I když se párkrát nabízela jiná cestička, snažil jsem se držet v tom neznámu „správný“ směr. Proplétal jsem se mezi divokými keři, nadskakoval s kolem po kořenech stromů, jimiž byl chodníček prorostlý. Až jsem se dostal do míst, která jsem vůbec neznal. Cyklisti říkají, že „kufrují“, když se ocitnou na novém neznámém místě nebo spíš tam, kde být nechtěli. Ale jen díky tomu, že jsem odbočil, dnes vím, kudy ta cesta vede. Kdybych to nezkusil, nikdy bych tuto část lesa nepoznal. A i když jsem si pár kilometrů neplánovaně zajel, byl jsem spokojený.

Poznáváte se? Nebo se raději vydáváte vždycky stejnou cestou, tou prošlapanou a vyzkoušenou, kterou jste si kdysi našli nebo kterou vám ukázali a vy jste na ni už zvyklí?

Řeknete si možná, že jsem svým blouděním ztratil zbytečně část svého času. To je ale jen jeden pohled. Já to vidím tak, že jsem naopak čas získal. Čas budoucí. Protože příště už budu vědět, příště už dokonce dokážu nějakému zbloudilci poradit. A neplatí to jen o cestách lesních.

Čím déle jezdím na kole, tím lépe poznávám místa, a dokonce i lidi, kolem kterých projíždím. Už vím, kudy je to pohodlnější, kudy rychlejší, na které křižovatce musím dávat větší pozor a kde se naopak nemusím obávat téměř ničeho a mohu se jen kochat. Zkrátka díky zkušenostem už znám spoustu cestiček a jsem si jistější, kam jedu.

Jen ty objevy nesmí být bláznivé, nesmím se ztratit jako malé dítě ve vysoké kukuřici, ve které nelze dohlédnout ani na jeden konec pole. Objevování člověka nesmí přerůst, musí vědět, že cesta ven se dá najít. A že třeba nemusí být taková, jakou si vysnil – a musí ji přijmout.

Žijeme ve světě, ve kterém máme na každou naši činnost určená pravidla, systém a vymezený prostor. Přesto pojďme zkusit vytvářet atmosféru, kde hledání nových tras bude vítáno. Kde se netrestají neúmyslně způsobené chyby, omyly, jimiž si zejména mladí lidé musí projít. I u nás starších by tyto pokusy o novátorství, hledání někdy končící neúspěchem, měly dostat šanci, protože díky nim můžeme možná změnit k lepšímu nejen vlastní budoucnost.

Text a foto: Libor Sedláček